Předně je třeba si uvědomit, že římské číslice měly kdysi pomoci i lidem, kteří v počtech zrovna nevynikali a počítali na prstech. Proto je také Římané znakově dělili po pěti, potažmo po deseti či stech. Pro počítání na prstech je IIII mnohem názornější než IV, zvlášť když se čtyřka může plést s šestkou.

Na věžních či dekorativních hodinách se ovšem setkáváme s oběma variantami čtyřky – a obě jsou správné. Důvodů, proč se někdy dává přednost IIII, je několik.

V latině odpovídá IV počátečním písmenům jména římského vládce bohů Jupitera (Ivpiter) a používat tyto znaky pro číslo se pokládalo za rouhání. V neposlední řadě může hrát roli i snaha o grafickou symetrii IIII s číslem VIII (obě mají čtyři znaky), případně o souměrnost obou vertikálních polovin ciferníku. Při použití IIII je totiž na každé z nich 14 znaků (počítáno od dvanáctky), zatímco IV by tuto rovnováhu narušila. V době renesance, kdy bylo moderní vyrábět hodinové ciferníky s 24 číslicemi, by si kromě toho člověk mohl snadno poplést čtyřku a šestku, proto se volila raději varianta IIII.

Francouzský král Karel V. (1338-1380) dokonce údajně vyhlásil IIII jako jediný správný zápis římské čtyřky pro všechny hodinové ciferníky.

Hlavní důvod je ovšem podle všeho praktický. Při použití IIII pro čtyřku se totiž sada znaků I-I-I-I-I-V-X vyskytuje na hodinách přesně čtyřikrát. To bylo jasně jednodušší pro výrobu odlévacích forem či šablon na číslice pro ciferníky. Zvlášť na ty velké na kostelních věžích.

Ve střední Evropě se obecně římské číslice běžně používaly až do 16. století. Dnes slouží především k dekorativním účelům, k nadpisům kapitol nebo k "číslování" panovníků (jak by se nám líbil Karel 4. nebo Ludvík 14.?) či osob stejného jména. A samozřejmě i nadále na ozdobných cifernících, protože co naplat: Římské číslice jsou sice pro počítání k ničemu, ale vzhledově jsou prostě hezčí.