Poněkud komediální kousek se například odehrál v roce 1671. Hlavní role? Ir Thomas Blood a jeho pečlivě instruovaní kumpáni a kumpánka. Neboť vzhledem k tomu, že klenoty jsou střeženy v londýnském Toweru, bylo třeba podepřít zlotřilý nápad na jejich krádež důvěryhodným příběhem.

Blood si tedy vymyslel úplně nový životní příběh, aby získal důvěru hlavního strážce klenotů Talbota Edwardse, starého pána, který bydlel přímo v pevnosti.

Sebevědomý Ir vystupoval jako duchovní s počestnou manželkou, ve skutečnosti najatou prostitutkou a několika příbuznými, z nichž jednoho, svého údajného synovce, chtěl provdat za Edwardsovu dceru. Sňatek to měl být výhodný. Dařilo se.

A při jedné příležitosti, když paní Edwardsová připravovala pro tuto podvodnou skupinu večeři, přesvědčili Talbota Edwardse, aby jim korunovační klenoty ukázal.

Při privátní prohlídce pak nebohého strážce srazili k zemi, odstranili mřížku, která klenoty chránila… a začali do nich mydlit, aby byly co nejskladnější. Posléze si poškozené cennosti nacpali do oblečení. Blood například schoval "upravenou" korunu svatého Eduarda pod plášť, jeden z kumpánů se pokusil uložit drahocenné královské jablko do gatí.

Díky čemu je nakonec stráže krátce po nevídaném pokusu dostaly, není jasné. Podle některých byl dost hlučný samotný souboj u klenotů. Dle jiné verze napadla vracejícího se Edwardsova syna falešná stráž a jeho otec poté, co se z útoku vzpamatoval, spustil poplach. Načež se strhla mela a pokus o drzou krádež byl zmařen.

Thomas Blood | zdroj: Profimedia

Celé dobrodružství má nicméně překvapivou pointu. Jeho iniciátor Blood nejenže nebyl potrestán, ale král Karel II., ohromený celou tou eskapádou, mu dokonce věnoval titul a majetek v Irsku. Možná se ale také bál pomsty Bloodových spolupachatelů v případě, že by ho přísně potrestal.

A poničené klenoty nechali opravit.

Utopené cennosti

To král Jan Bezzemek měl, nejen v tomto případě, mnohem větší smůlu. V roce 1216 se pokusil potlačit rebelii a vydal se bažinatou oblastí ve východní Anglii - s vozy naloženými cennostmi, včetně velké části korunovačních klenotů.

O tom, co se přesně stalo, jsou různé zkazky. Podle některých zasáhla část kolony přílivová vlna, dle jiné verze vozy spolkla bažina. A tehdejší korunovační klenoty byly ztraceny. Jan, nemocný už v době nehody, navíc za pár dní podlehl úplavici.

Příběh o utopeném pokladu žije už více než osm staletí. A ač není jasné, kde se klenoty ztratily, neb krajina se od té doby velice proměnila, ponouká stále zvědavost archeologů.

Skotské tajnosti

Skotské korunovační klenoty - koruna upravená za Jakuba V. v roce 1540, žezlo z 15. století a meč - měly mnohem šťastnější osud. Po popravě Karla I. Stuarta v roce 1649 byly během občanské války uschovány, aby je Oliver Cromwell nadobro nezlikvidoval - což udělal s původní anglickou korunou svatého Eduarda, kterou nechal roztavit, aby nemohla být užita jako symbol zaniklé monarchie.

Počátkem 18. století byly skotské klenoty uloženy na Edinburském hradě - a nadále považovány za ztracené. Nicméně v roce 1818 se do jejich hledání pustil známý spisovatel Walter Scott, a to úspěšně. Klenoty našel v uzamčené dubové skříni. A tak spatřily opět světlo světa.

Co se anglického klenotu týče, nová koruna svatého Eduarda byla znovu vytvořena po restauraci monarchie, a to v roce 1661.

Druhá koruna svatého Eduarda je nyní stále uložena v Toweru. V roce 1837 byla pro korunovaci královny Viktorie vyrobena také takzvaná imperiální britská koruna, již nechal o 100 let později upravit i král Eduard VIII. K ní se však zatím žádné extra dramatické události nevážou.