Slonková patří k nemnoha domácím novinářským stálicím; v médiích pracuje třiadvacet let a má na svém kontě řadu investigativních kauz, na domácí poměry velmi kvalitních až mimořádných; na její kariéře – spíše ale reportérské než manažerské – není skvrna, a to se dá říci o málokom. S jednou výjimkou – že vzala pozici šéfredaktora Mladé Fronty Dnes v době, kdy deník již patřil Andreji Babišovi. Zkušená novinářka totiž musí vědět v první minutě, kdy podobnou nabídku dostane, že voda do kopce nepoteče, i kdybyste se sebevíc snažili, a i když se budete sebevíce snažit vodu do kopce téct, jenom se zesměšníte.

Něco jako fyzikální zákon

Co je to "seriózní médium"? Bez ohledu na periodicitu a fyzický nosič je to takový informační zdroj, který se věnuje důležitým společenským tématům (lehčím, zábavným tématům se nemusí vyhýbat, ale nesmějí tvořit jeho těžiště), který si zakládá na přesném a výstižném zpravodajství a na kritickém hodnocení společenského dění; hlavní body zájmu se nalézají v trojúhelníku politika-ekonomika-společnost. Kritické hodnocení pak neznamená kritizování, jak se leckdo domnívá, ale komentování s odstupem a bez předpojatosti, s určitou novinářskou skepsí ("je to opravdu tak, jak se to na první pohled jeví?"), se schopností vyhodnocovat v kontextu, se schopností posoudit, co je opravdu důležité a co jenom jako důležité vypadá.

Můžete mít výhrady zejména vůči jednotlivým článkům, protože je dělají lidé a ti nejsou dokonalí a dopouštějí se chyb, můžete mít výhrady vůči příliš velkému prostoru lehčím tématům, nicméně MF Dnes, spolu s několika dalšími deníky či časopisy je do přihrádky "seriózní médium" zařaditelná. Nebo možná byla až do okamžiku, kdy ji koupil Andrej Babiš, či ještě přesněji, když se Andrej Babiš stal ministrem financí.

Protože v tom okamžiku bylo narušeno cosi, co lze nazvat fyzikálním zákonem v oblasti médií.

Může se stát, že velkopodnikatel koupí noviny, týdeník, zpravodajský web a ten nijak neutrpí. Velkopodnikatel má svou firmu či své firmy, ty něco vyrábějí a prodávají. Jejich zásah do výše uvedeného trojúhelníku je poměrně malý. Ani ten největší český podnikatel nemá na triku víc než kousek procenta HDP, ani ten největší domácí podnikatel nezaměstnává více než tři promile domácího obyvatelstva. Koupě média velkopodnikatelem není úplně hezká a úplně čistá, nicméně průnik mezi jeho firmou a jeho médiem je maličký, a nějaké zneužití by mělo spíše groteskní podobu – pokud by MF Dnes začala náhle tisknout oslavné pajány na párky z Kostelce, bylo by demaskování této hry tak  průhledné, že by to národu posloužilo spíš k obveselení než ke zvýšené konzumaci Babišových uzenin.

O Agrofert tu nejde, Agrofert je podružný. Porušení fyzikálního zákona je dáno tím, že majitel novin je současně majitelem (termín není úplně přesný, ale ze všech, které jsou k dispozici, je nejpřiléhavější) druhé nejsilnější politické strany v České republice, je současně členem vládní koalice a navíc, a to zejména, je ministrem financí. V tomto okamžiku je majitel novin člověkem, který zásadním způsobem ovlivňuje vládní politiku v České republice, tedy (spolu)formuje prostředí, ve kterém pracujeme a žijeme. Již neovlivňuje tři promile domácího obyvatelstva, ale sto procent, a navíc na mnoha frontách: zákony, daně, rozpočty všech ministerstev, všichni státní zaměstnanci, všichni, kteří se se státem dostanou do činění… tedy všichni.

Mohlo by se zdát, že hlavní problém je ten, že Babiš použije MF Dnes jako svou hlásnou troubu, jako nástroj propagandy své strany a jako kladivo na svoje politické konkurenty. Nechci prohlašovat, že něco takového nehrozí, ale toto není hlavní hrozba. Pokud by totiž Babiš toto s MF Dnes provedl, noviny by tím dokonale "vyprázdnil" (pravděpodobně by mu s touto prací sekli i ti, kteří tam dnes, byť s velkou nechutí a nevolí, zůstávají) a během velmi krátké doby by je zničil. Něco takového by totiž nebylo možné přehlédnout a pád deníku z výsluní až do pozice, ve které se dnes nalézá například médium zvané 5+2 (které evidentně hlásnou troubou Babišova impéria, podnikatelského i ekonomického, je), by byl velmi rychlý. Babiš by tím MF Dnes ztratil, aniž by něco hmatatelného (kromě sporné krátkodobé výhody nad politickou konkurencí) získal, právě tak by přišel o svých cca pět miliard investic, což ani pro něj nejsou drobné.

Babiš MF Dnes jako hlásnou troubu nepoužije. Nechá šéfredaktora dělat svou práci a nebude (až na sem tam úlet, protože se neudrží) novinám mluvit do toho, o čem píší a jak to píší.

V čem je tedy situace tak nesnesitelná?

"Stačí nezasahovat a bude to dobrý?"

Kdo ve vydavatelské branži nedělal, má sklon ji posuzovat jako „každou jinou práci“: ráno přijdu, odpíchnu si, dělám co mě šéf přikáže, odpíchnu si, na rožku se stavím na dvě, abych si vypláchl hlavu a po zbytek dne jsem svobodným člověkem. S tímto posuzováním jsem se setkal i u řady chytrých lidí, kteří se jako podnikatelé živívýrobou něčeho: říkali, je přece jedno zda dělám noviny, brousky nebo plechovky s barvou, prostě naženeš lidi do práce, mají nějaké normy, kdo plní, dostane plat, kdo neplní, dostane padáka. Nevykládej, že v novinách je to jiné, to je přece blbost.

Ale je – úplně jiné. Málokdo uvěří, že šéfredaktor, což je v podstatě „pouhý zaměstnanec“ má v každých novinách svrchované právo nad obsahem. Nikdo z jeho šéfů ani majitel mu nemá právo přikázat, co má a co nemá psát; může je jen vyhodit a dosadit tam jiného šéfredaktora. A odtud pak pravomoc, ale i zodpovědnost splývá dolů po vedoucích rubrik a jednotlivých redaktorech: i tam je zasahování do obsahu v podstatě nepřijatelné, samozřejmě s výjimkou řemeslných úprav.

Jakoby majitel neměl ve vlastní firmě žádné pravomoce… On je má: určuje (a pak mimo jiné náborem vhodných lidí realizuje) jakýsi standpoint novin – více levicové, více pravicové, více liberální, větší podíl politiky a menší společenských témat či naopak, více ekonomiky a méně zábavy nebo naopak, cílení na sociodemografické skupiny, a samozřejmě obchodní politika (rozsah, cena, inzerce atd.). To jsou výsostná práva majitele, a majitel si vybírá takového šéfredaktora, který je sdílí – nenajme do této funkce například vyhlášeného levičáka, když vydává konzervativní katolický týdeník.

Ale nyní je majitelem ministr financí a šéf-vlastník politické strany.

Trapnost a stud. Jak může novinář jít dělat rozhovor s politikem či o něm psát reportáž, komentovat vývoj na politické scéně, když jeho nejvyšším bossem a majitelem je ministr financí této země? Právem se cítí trapně, ať udělá co udělá, ať práci svého šéfa nepřímo či přímo pochválí, ať zkritizuje nebo pochválí práci jeho politických konkurentů. Je to neřešitelná situace – všechny cesty z ní jsou špatné, ať svého bosse veřejně pochválí nebo veřejně zkritizuje.

Velmi nekomfortní pozice a ztráta důvěryhodnosti. Novinář v této situaci se každým okamžikem, s každým napsaným "ň" vypořádává s tím, že na jeho práci bude pohlíženo jako na "práci člověka od Babiše". Že se bude muset donekonečna a marně – protože to skutečně nelze obhájit a vysvětlit – hájit, že nepíše na objednávku, že nemá žádné zadání, žádné pokyny. 

Současně ví, že tím, že se všeobecně ví, kdo je jeho boss a majitel, se jeho práce stává nedůvěryhodnou, ať ji dělá sebelépe. Vždy na ni bude takto nahlíženo.

Autocenzura. Zásadní věc, kterou si také člověk mimo média neumí přesně představit. Je-li novinář v nekomfortní pozici, kdy chválit je špatné a kritizovat také, zvolí třetí cestu, cestu autocenzury. Vyhne se tématu nebo jen vypublikuje odstaveček převzatý z četky, prostě si "umyje ruce". Ale novinář si nesmí mýt ruce.. 

Důsledek nekomfortní, vlastně nepřijatelné pozice je na vydavatelství MaFra vidět už od okamžiku jejího převzetí Babišem: řada novinářů, včetně šéfredaktora, odešla buď ze dne na den nebo po určitém váhání, po vyzkoušení si, že to fakt nejde. Mnoho z těch, kteří zůstávají, zaujali víceméně vyčkávací a opatrný postoj, jeho důsledky jsou popsané dále. Obojí samozřejmě noviny oslabuje; sestup kvality je znatelný a čtenářská reakce následuje jen s určitým zpožděním, projeví se klesáním prodaného nákladu.

Projevy autocenzury jsou viditelné rovněž. Kdo čte celostátní vydání MF Dnes a má oči otevřené, všiml si několika věcí:
1) Kauza Babišova agentství/donašečství v ŠtB, což by bylo jinak téma, které by suverénně otvíralo noviny po několik týdnů, se v nich objevuje jako neutrálně laděná zpráva někde v bloku důležitosti číslo tři
2) Pokud už tato média o Babišovi informují, vyhýbají se důležitým věcem (směřování státu, vlády, finanční legislativa, zásadní ideové směřování), a popisují v podstatě jen kabaretní události, které může "autocenzurovaný" novinář psát s velkým klidem – typicky třeba to, že se Babiš už zase pohádal s Kalouskem. (Např. zde a zde). 
3) Babiš se velmi zřídka objevuje v komentářích – srovnej s tím, jak dříve v komentářových rubrikách "zdomácněl" Nečas, Topolánek nebo Paroubek. O to více je přímo citován – tam je novinář na pevné půdě.
4) Celkově je vidět, že ústřední politická témata, týkající se vlády a koalice, ustupují do pozadí, přestože rozhodně je o čem publikovat, a sílí témata buď podružná, nebobezpečně vzdálená. Pro ilustraci uvedu otvíráková témata posledního týdne: Marek Dalík a jeho psaní výše úplatku na ubrousek (dávno passé), Obžaloba ve věci Mostecké uhelné (totéž), Manžel ministryně Válkové tahající za nitky (Válková je víceméně na odstřel a je bezrizikové o tom psát v jakémkoli tónu), Nákupy v nemocnici na Homolce (bezpečný evergreen, nuda), Značce Hyundai utekla třetina prodejců (no a co má být), Ministr tlačil na vyhazov za operaci (bouře ve sklenici vody).

Praxe ukazuje, že názor "stačí nezasahovat do práce a bude to dobrý" je hluboce mylný. Konflikt zájmů, který noviny a jejich novináře drtí, je, existuje a žádné "budu se chovat čestně" to nespraví. Je to vlastně úplně stejné, jako když je Andrej Babiš současně majitel Agrofertu (mimo jiné příjemce dotací a firmou, která ve velkém obchoduje ve státě) a současně ministrem financí. Člověk vždy musí stát na jedné straně, nikdy nemůže stát na obou. Situace, kdy smlouvu mezi Agrofertem a státem podepisuje na levé straně posledního listu Andrej Babiš, majitel firmy a na pravé Andrej Babiš, ministr financí, ilustruje všechno – a jen naiva by si myslel, že se to dá nějak skrýt najatým manažerem firmy.

Noviny jako padělek sebe sama

Protože mám digiální archívy MF Dnes, mohu porovnávat a konstatovat, že pomaličku se z novin stává padělek sebe samých. Tváří se to jako MF Dnes, jmenuje se to MF Dnes, vydavatel je stejný, ale pomaličku se z toho stává něco jiného, protože výše uvedené vlivy působí – reportéři odcházejí, komentátoři přestávají komentovat, témata se nepozorovaně mění.

A samozřejmě neuralgickým místem je pozice šéfredaktora. Bez přehánění – šéfredaktor dělá noviny, je vrcholnou autoritou, která ukáže ostatním směr. Po Robertu Čásenském (zřejmě nejlepším šéfredaktorovi v dějinách listu) a Sabině Slonkové (která, obávám se, nastupovala s nereálnou představou, že konflikt půjde nějak ukočírovat, že "stačí nezasahovat a bude to dobrý") má být šéfredaktorem listu Jaroslav Plesl, který se mezi novinářskou obcí, velmi jemně řečeno, netěší zrovna úctě. Řečeno méně kulantněji, ještě zbylí novináři v MF Dnes půjdou do mdlob.

Jenomže – kdo to půjde dělat? Novináři, kteří o řemesle něco vědí, tuhle práci odmítnou, protože nechtějí být těmi, kteří budou honit vodu, aby tekla do kopce. Někdo se samozřejmě najde – třeba nějaký advokát (čímž bude MF Dnes dále klesat a precizně kopírovat osud TV Nova, když byl do pozice generálního ředitele jmenován firemní právník).

Vstanou nová média?

Nemám dnes příliš pochybností, že Babišův výlet do mediálního podnikání skončí prohrou. Jednak podniká na trhu, na kterém to jde enormně z kopce, a nejzranitelnější jsou dnes právě seriózní deníky. Ztrácí Vltava-Labe-Press, ztrácí Borgis, ztrácí Economia. MF Dnes bude ztrácet nejvíc ze všech čtyř, protože na ni dopadají hned dvě morové rány – nepřízeň trhu a Andrej Babiš.  Firma bude nejspíše střednědobě ztrátová, bude se dále propouštět a škrtat, půjde dolů obrat firmy, a pětimiliardová hodnota (+- kupní cena MaFry Babišem) bude zakrátko vypadat velmi humorně. Babiš bude silně váhat s nákupem dalších médií, protože uvidí, že má na kontě jen prohru za prohrou: pár set miliónů nacpaných do bezvýznamného a setrvale tratného 5+2; nevratně ztracená suma věnovaná do České pozice, a nyní odepsané miliardy v MaFře. Babiš též časem zjistí – možná už to ví dnes – že si tím nekoupil ani byznys, ani vliv, ani přízeň publika, ani lepší pozici v politice, zkrátka nic.

Říká se, že všechno zlé je k něčemu dobré a myslím, že to bude platit i pro média. Staré novinářské vydavatelské modely se pomalu bortí (Babiš nebabiš), na jejich troskách se rodí nové – ostatně desítky dobrých novinářů musí něco dělat a budou hledat, jak na tříštícím se trhu něco spustit, s daleko menšími náklady, skromněji, poctivěji, méně, ale lépe. Je tu už Echo24, přijde Reportér, a věřím, že se toho objeví ještě mnohem víc. Jsem také přesvědčen, že přetahovaná českých miliardářů o vlastnictví médií – což velmi přesně, byť poněkud neuctivě vyjádřil kolega z branže "ukázat se, kdo má delší péro" skončí, poté co si uvědomí, jak zbytečné utrácení peněz to je. A třeba se Rheinisch-Bergische za čas Babiše zželí a firmu za bratru tři sta melounů koupí zpět. Přece jenom, jsou to slušní Němci.

Článek původně vyšel na webu Bloc.cz