Tři pracovníci klíčových sektorů - pečovatelka, praktický lékař a sociální pracovnice - listu The Guardian popsali, jaký dopad má situace na ně samotné a na jejich práci.

Horší je to na venkově

Soukromá pečovatelka Rosie z venkovského hrabství Norfolk už musela kvůli téměř prázdné nádrži svého auta přestat vídat některé klienty, které navštěvuje. „Nemohla jsem sehnat palivo, zbyla mi asi čtvrtina nádrže. Musela jsem upřednostnit klienty, kteří žiji nejblíže, a pak ty nejzranitelnější. Těm, kteří mají poblíž rodinné příslušníky, jsem vzkázala, že je pravděpodobně neuvidím,“ popsala žena.

Nedostatek pohonných hmot je podle ní pravděpodobně horší pro lidi, kteří žijí ve venkovských oblastech, kde není pořádná veřejná doprava. „Moje nejbližší čerpací stanice je na míle daleko, takže musím použít palivo, abych se vydala hledat další. Situace má na místní velký dopad. Pečovatelské agentury nejsou připraveny obstarávat některé lidi ze vzdálených oblastí, o které já pečuji,“ uvedla.

Dopad na některé lidi, o které se Rosie stará, je podle ní obrovský. „Obávám se, jak to zvládnou rodiny lidí, ke kterým se nemohu dostat. Mám jednu konkrétní rodinu, kde se před týdnem paní vrátila domů z nemocnice. Pokud nepřijdu, jediný, kdo se o ni postará, je její 79letý manžel. Naštěstí bydlí jen pět mil (asi osm kilometrů) ode mě, takže jsou první na mém seznamu. Ale další rodina je vzdálená 35 mil a já se o ně v tuto chvíli nemohu postarat, i když je nechci zklamat,“ říká pečovatelka.

Praktický lékař Sean Nolan z hrabství Somerset se poprvé pokusil sehnat palivo v pátek před cestou do Londýna, kde se o víkendu konaly cyklistické závody. „V sobotu v jednu hodinu odpoledne jsem po něm stále pátral, ale stanice byly buď prázdné nebo zavřené,“ popsal.

Když akce v neděli odpoledne skončila, lékař odhadl, že má ještě dost paliva zhruba na deset mil jízdy, i když kontrolka ukazovala prázdnou nádrž. Souhlasil proto, že sveze přítelkyni, která o svůj odvoz domů přišla kvůli nedostatku pohonných hmot. Nolan strávil asi hodinu ve frontě na čerpací stanici, kde se řidiči „chovali velmi agresivně“, ale nenatankoval. Nakonec auto zaparkoval a šel se poradit do autobusového depa. Krátce nato potkal tři muže, kteří po večerní bohoslužbě vycházeli z kostela, a ti mu řekli, že v dodávce mají palivo.

„Další dvě hodiny jsme zaplnili sháněním materiálu k odsátí paliva a sledováním videa na YouTube, jak obejít bezpečnostní zámky vozidla. Vyndal jsem hadičku z pumpičky na kolo, které chybělo těsnění, tak jsem použil zdravotnické rukavice a ochranné roušky,“ popisuje lékař.

„Ti muži, kteří mi pomáhali, byli úžasní a vzdali se velké části svého večera. Všichni jsme si několikrát naplnili ústa palivem, abychom je odsáli. Kolik lidí je ochotno pít naftu a umazat se, aby pomohlo někomu, koho neznají?“ Lékaři se takto do nádrže podařilo vpravit asi dva litry paliva, díky kterým se před jedenáctou večer dostal do domu svého přítele v Twickenhamu, kde zůstane, dokud se nebude moci vrátit do Somersetu.

„Byla jsem z toho zničená.“

„Opravdu jsem si myslela, že vláda do dnešního dne něco udělá,“ řekla v pondělí asi 40letá sociální pracovnice Emma z hrabství Nottinghamshire. „Bydlím v docela venkovské oblasti a nejbližší čerpací stanice je asi 15 mil daleko,“ popsala žena, která kvůli problémům se zásobováním čerpacích stanic musela zrušit domácí návštěvy u dětí, které kontroluje a zajišťuje jejich bezpečnost. „Upozornila jsem svého manažera, který vyčlenil zaměstnance na vykrytí mých směn, a modlím se, aby se mezitím nic nestalo,“ řekla.

Emma zkoušela natankovat na místní čerpací stanici Tesco v pondělí v deset hodin ráno, když se doslechla, že hodinu předtím jim dovezli palivo. „Když jsem se tam dostala, bylo už zavřeno - byla jsem z toho zničená,“ popsala.

„Zatímco jsem tam nevěřícně stála, přijela dvě auta, jedno patřilo okresní zdravotní sestře a druhé učitelce na základní škole. Jen jsme kroutily hlavou a tázaly se, co máme dělat. Pak jsme naskočily zpět do aut a pokračovaly v hledání. Abych byla upřímná, chtělo se mi plakat,“ uvedla sociální pracovnice. „Někteří z nás jsou považovaní za klíčové pracovníky, máme práci, kam musíme jít. Mám pocit, že děti, které navštěvuji, jsou moje zodpovědnost. Teď mám ale svázané ruce a nemohu se k nim fyzicky dostat, abych je viděla.“