Jak je člověk jednou v lese, je těžké se zastavit. Ten pocit známe všichni a nejspíš ho máme ve své slovanské krvi: Košík, případně košíky už jsou sice dávno plné, ruce sténají pod tíhou narvaných tašek, ale jak v mechu uvidíte krásný hříbek, stejně ho prostě seberete. Protože ho tam přeci nenecháte. To se zkrátka nedělá.

Jenže pak se vrátíte domů a houbařský rauš střídá sprcha od reality: Co proboha udělat s takovou horou hub? 

Pokud doma nemáte skvadru opravdu nadšených strávníků, zákonitě dojde na konzervaci. Metod existuje několik a všechny mají svá pro i proti. Houby můžete třeba zavařit do sklenic, naložit či třeba pomalu nebo rychle usušit. Ne, není to to samé.

Možná nejrychlejší je lesní bohatství uložit do mrazáku, pokud máte dost místa. Ale pozor, nedělejte to jen tak!

"V houbách jsou enzymy, biologické vysokomolekulární látky, které se urputně snaží tu vaši houbu zlikvidovat a rozkládají ji," říká zkušený mykolog a chemik Jiří Baier.

"Během tohoto rozkladu se neustále uvolňují mykotoxiny, tedy nebezpečné škodliviny, které lidskému organismu jednoznačně neprospívají," vysvětluje.

Činnost enzymů ustává při nějakých -20 °C, jenže než se na takovou teplotu houba v mrazáku dostane, trvá to i několik hodin, během kterých se stihne vytvořit jed.

Správně je tedy potřeba enzym zničit a rozklad zastavit ještě před zamrazením. Dosáhnete toho jednoduše: Pomůže vroucí voda.

"Stačí trocha vroucí vody na dno kastrolku a pokrájené houby v ní zhruba 5 minut podusit, jako když připravujete smaženici," radí Baier.

Podušením se navíc houby zmenší, takže ušetříte i místo v mrazáku.

Mrazit můžete cokoliv, Baier ale radí, že hříbky je nejlepší sušit: "Neusušit bílé hříbky by byla škoda. Začnou totiž krásně vonět až při minimálně dvoudenním pomalém sušení. Nesmí se usušit zprudka. Naopak, já je někdy i rosím, aby se sušily pomaleji. Teprve po dvou dnech sušení totiž uvolní úžasné typické aroma," uvádí.