Nejluxusnější německý zaoceánský parník Cap Arcona byl jako vlajková loď společnosti Hamburg Süd spuštěn na vodu v květnu 1927 a plavil se mezi Hamburkem a Latinskou Amerikou. Od roku 1940 sloužil u německého válečného loďstva jako přepravní plavidlo na Baltu a nakonec jako vězeňská loď.

Na palubě to bylo horší než v koncentráku, vzpomínali přeživší vězni

Na Cap Arconu a další loď Thielbek bylo na přelomu dubna a května 1945 v Lübecké zátoce u holštýnského Neustadtu naloděno asi 6500 vězňů z nedalekého koncentračního tábora Neuengamme, který chtěli nacisté vyklidit před příchodem Spojenců, a několik stovek těch, kdo přežili pochody smrti z koncentráků Stutthof a Fürstengrube. S největší pravděpodobností zde byli vězni jen na čas ubytováni, objevily se ale i teorie, podle nichž chtěli Němci lodě vyvézt na otevřené moře a potopit je, aby se žádný z vězňů nedostal živý do rukou nepřítele.

V úzkých místnostech, chodbách a kajutách 206 metrů dlouhé Cap Arcony projektované na maximálně 1434 pasažérů plus náklad bylo namačkáno kolem 4600 vězňů a 500 vojáků, dozorců SS a členů posádky. Podle přeživších byly podmínky na lodi mnohem horší než ty, jaké zažili v koncentráku, ale to pravé peklo mělo teprve přijít.

Smrtící nálet byl nedorozumění

Třetího května 1945 odpoledne zaútočila na obě lodi letadla britského Královského letectva (RAF). Podle všeho šlo o nedorozumění v rámci organizačních zmatků v závěrečné fázi války. Piloti zaútočili na základě informací, že wehrmacht chce přesunout vojáky přes Baltské moře do Dánska nebo Norska. Ještě před útokem však britská vojenská rozvědka získala indicie, že by mohlo jít o úskok a že SS chtějí využít RAF k odstranění svědků zločinů spáchaných v koncentračních táborech. Informace se však k pilotům nedostala včas a obě lodi šly po náletu ke dnu.

Z odhadovaných sedmi tisíc lidí na palubách Cap Arcony a Thielbeku jich zahynulo asi 6500, tedy čtyřikrát víc než na Titanicu. Mezi vězni byly zastoupeny asi tři desítky národností. Ti, kdo přežili, se zachránili skokem z hořící lodi do vody, která v té době měla kolem šesti stupňů. Mezi přeživšími bylo i 34 Čechů, včetně známého divadelníka, skladatele, spisovatele a režiséra Emila Františka Buriana, který o tom deset let po válce napsal román Vítězové.