„Cílem války není padnout za svou vlast, ale donutit ty parchanty na druhý straně, aby padli za tu svou,“ prohlásil legendární americký generál George Patton. A citát jednoho z oněch „parchantů na druhý straně“ se mu v lecčems podobá: „Raději tisíc živých mladých mužů než tisíc mrtvých hrdinů.“ To prohlásil Hans Langsdorff (1894-1939), kapitán německé pancéřové lodi Admiral Graf Spee. Večer 17. prosince 1939 obětoval svou loď v ústí řeky La Plata u uruguayského Montevidea a krátce nato i vlastní život, protože v beznadějné situaci odmítl bojovat do posledního náboje a jít hrdě i s více než tisícičlennou posádkou ke dnu „se vztyčenou vlajkou“.

Kapesní bitevní loď pojmenovaná podle admirála z první světové

Admiral Graf Spee s výtlakem 16 tisíc tun sloužil německému válečnému námořnictvu pět let. Šlo o plavidlo třídy Deutschland - takzvanou kapesní bitevní loď, jak ji posměšně nazývali Britové. Tyto pancéřové lodě se měly vyrovnat křižníkům navzdory omezením, která pro Německo vyplývala z Versailleské smlouvy. Loď byla pojmenována po admirálovi a říšském hraběti Maximilianovi von Spee, který padl 8. prosince 1914 v bitvě u Falklandských ostrovů.

Válečná loď Admiral Graf Spee operovala v Atlantiku, kde měla ničit nepřátelské obchodní lodě. Od září do prosince 1939 jich potopila devět. Pátralo po ní několik skupin, nakonec ji 13. prosince objevila britská skupina Force G, kterou tvořily těžké křižníky Exeter a Cumberland a dva lehké Ajax a Achilles. Při následné bitvě u ústí Rio de La Plata (první námořní bitvě druhé světové války) byl Graf Spee těžce poškozen a zamířil do neutrálního přístavu v Montevideu k opravám. Ultimátum k opuštění přístavu mělo vypršet 17. prosince v osm hodin večer.

Přístav byl obklíčen třemi loděmi britského královského námořnictva a další posily byly na cestě. Kapitánovi Langsdorffovi bylo jasné, že v přímém střetnutí nemá sebemenší šanci. Sedmnáctého prosince kolem 18:15 vyplul z přístavu a vše nasvědčovalo tomu, že rozhodující bitva se odehraje ještě tu noc nebo nejpozději následující den. Zvlášť když z německé admirality přišel příkaz k boji bez ohledu na ztráty, přesně v duchu toho, jak přesně čtvrt století předtím bojoval u Falklandských ostrovů admirál Maximilian Johannes Maria Hubert říšský hrabě von Spee.

Langsdorff však přesně tuhle cestu zvolit nechtěl. „Nenecháme se přece rozstřílet na kusy přesilou,“ prohlásil prý.

Nenechám své muže rozstřílet na cucky

Po hodině pomalé plavby se pancéřová loď zastavila těsně za třímílovou zónou a spustila kotvy v poměrně mělké vodě. Posádka se v záchranných člunech, parníku a remorkérech přesunula na pevninu. Všechny tajné dokumenty a technické vymoženosti byly zničeny a v 19:56, téměř přesně při západu slunce, vylétla prázdná loď do povětří.

Hans Langsdorff nešel ke dnu se „vztyčenou vlajkou“ a celou svou posádkou a ani se nevzdal. Zvolil třetí cestu, při níž poslal ke dnu svou loď, aniž by zahynul jediný člověk. Pro nacistické Německo, které do té doby průběžně na titulních stránkách novin hrdě informovalo o bojových úspěších lodi v Atlantiku, bylo toto rozuzlení navýsost trapné.

Kapitán Hans Langsdorff zachránil celou posádku, která byla následně internována v Argentině až do roku 1945, ale jeho kodex námořního důstojníka mu nedovolil zůstat naživu. Dva dny po potopení lodi si oblékl uniformu, lehl ve svém hotelovém pokoji v Buenos Aires na vlajku své lodi a zastřelil se služební zbraní. Byl pohřben v Buenos Aires.

Vrak lodi dlouho vyčníval z moře, ale postupně se bořil do měkkého dna, až se úplně potopil. Nyní leží v hloubce pouhých 11 metrů. Koncem devadesátých let začalo postupné vyzvedávání částí lodi, které skončily v Námořním muzeu v Montevideu. 

Hrob kapitána Hanse Langsdorffa v Buenos Aires | zdroj: Profimedia