Vysoce moderní plavidlo Altmark z roku 1938 vyplulo společně s tak zvanou kapesní bitevní lodí Admiral Graf Spee v srpnu 1939 z německého Wilhelmshavenu. Admiral Graf Spee měl za úkol ničit nepřátelské obchodní lodě v Atlantiku. Jako válečná loď ovšem nemohl kotvit v cizích přístavech, používal proto Altmark pro doplňování paliva, zásob a pro předávání zajatců z potopených lodí.

Poté, co loď Admiral Graf Spee potopil její kapitán Hans Langsdorff (1894-1939) v prosinci 1939 u Montevidea, aby zachránil posádku, vydal se Altmark v lednu 1940 s 299 zajatci na palubě zpět do Německa. Britské královské námořnictvo však monitorovalo jak Lamanšský průliv, tak přístup do Severního moře mezi Skotskem a neutrálním Norskem.

Kapitán Altmarku Heinrich Dau mohl blokádu obejít pouze přes neutrální norské a dánské teritoriální vody přes Skagerrak. Atlantikem ještě proplul pod falešnými vlajkami – norskou a následně americkou. Německou vyvěsil až poté, co 14. února 1940 dorazil do norských vod severně od Trondheimu. Válečné plavidlo tudy ovšem nesmělo proplouvat bez povolení, kanony a kulomety byly proto ukryty. Je ovšem sporné, zda se tím Altmark stal civilní lodí, či zda měl být považován za pomocný křižník, tedy válečnou loď, přestože zbraně de facto nebyly funkční.

Norská kontrola zajatce neobjevila

Britské námořnictvo mezitím Dauův plán prokouklo a vyzvalo neutrální Norsko, aby Altmark zkontrolovalo. Jako civilní loď totiž byla povinna se podrobit kontrole, navíc nebylo jisté, zda je přeprava válečných zajatců přes teritoriální vody neutrálního státu přípustná, nebo zda se jedná o porušení námořního práva.

Norské válečné lodě zastavily Altmark čtyřikrát, ale Dau jim nedovolil loď prohlédnout. A protože Norsko chtělo mít záležitost co nejdříve z krku, povolilo mu nakonec pokračovat v plavbě dále na jih. To se samozřejmě Britům nelíbilo a rozhodli se zasáhnout sami. Skupina lodí britského námořnictva pod velením kapitána Philipa Viana dostihla Altmark 16. února 1940 pozdě odpoledne a neúspěšně se ji pokusila vytlačit z norských vod. Altmark se dostal do bezpečí v Jøssingfjordu.

Před půlnocí pak kapitán Vian na rozkaz tehdejšího ministra válečného námořnictva Winstona Churchilla připlul do fjordu se svou vlajkovou lodí Cossack a její mariňáci provedli abordáž. Při krátkém boji padlo sedm Němců a jeden Brit byl vážně zraněn. Komando nakonec osvobodilo 299 britských zajatců a po pouhých 75 minutách torpédoborec Cossack opět odplul.

Dohra „Incidentu Altmark“ a neslavný konec plavidla

Šlo samozřejmě o porušení norské neutrality, kterou ovšem Dau porušil již předtím. Norsko proti britské akci oficiálně protestovalo, kapitán Philip Vian (1894-1968) byl naopak po návratu do Británie oslavován jako hrdina.

Incident Altmark měl samozřejmě dohru. Adolf Hitler na jeho základě dospěl k závěru, že nepřítel nebude respektovat norskou neutralitu, a proto urychlil plány operace Weserübung na obsazení Norska a Dánska, která byla spuštěna v dubnu 1940. Německo pak obě země okupovalo až do konce války.

Altmark se vrátil do Německa, v srpnu se přejmenoval na Uckermark a sloužil až do konce listopadu 1942, kdy jej v Japonské Jokohamě zničila exploze na palubě při opravě palivových nádrží. Spolu s ním šly ke dnu další tři lodě.