Hra, kterou používáme, když se nechceme dlouze rozhodovat, má ve skutečnosti mnohem méně náhody, než si myslíme. Tým z Western Sydney University se rozhodl zjistit, jak lidé skutečně volí mezi kamenem, nůžkami a papírem, a sledoval přitom i aktivitu jejich mozku. Výsledkem je zajímavý obrázek toho, jak funguje lidské rozhodování i v té nejjednodušší soutěživé situaci.

Lidé nejsou náhodní hráči

Z matematického hlediska je ideální strategie jednoduchá. Stačí hrát úplně náhodně a všechny tři možnosti používat stejně často. V tu chvíli jsme pro soupeře nečitelní a nedá se proti nám nic efektivně vymyslet. Jenže člověk náhody moc neumí. Mozek neustále hledá vzorce, očekává další krok a snaží se „předběhnout“ druhého hráče.

Do studie se zapojilo dvaašedesát dobrovolníků, kteří hráli stovky her proti sobě, zatímco měli na hlavě EEG čepici. Výsledkem byla databáze přibližně patnácti tisíc her. Analýza ukázala, že lidé hrají předvídatelněji, než si myslí. Často se vyhýbají tomu, aby zahráli stejný symbol dvakrát za sebou, a některé možnosti volí častěji než jiné.

Mozek prozradí rozhodnutí ještě předtím, než ho uděláme

Velmi zajímavé bylo i to, co se podařilo vyčíst přímo z mozkové aktivity. Vědci dokázali předpovědět, co hráč zvolí, ještě než svůj tah potvrdil. Mozek postupně směřuje k rozhodnutí a signál je možné zachytit dřív, než se projeví navenek.

Ukázalo se také, že mozek nepracuje jen s aktuální volbou, ale i s výsledkem předchozího kola. Informace o tom, zda člověk právě vyhrál nebo prohrál, v něm přetrvává a ovlivňuje další rozhodnutí.

Proč někteří vyhrávají častěji

Na tom, jak moc se necháme ovlivnit předchozím kolem, záleží víc, než by se mohlo zdát. Úspěšnější hráči se dokázali od minulého kola rychle odstřihnout. Neřešili příliš, co se stalo před chvílí, a nepřenášeli do další hry domněnky ani minulé emoce. Byli méně čitelní a méně předvídatelní.

Naopak ti, kteří prohráli, se k výsledku vraceli intenzivněji a další volbu tím nevědomě ovlivnili. To je dělalo snazšími pro soupeře, který jejich chování dokázal lépe odhadnout.

Co si z toho můžeme odnést

Studie ukazuje, že i jednoduchá hra dokáže mnohé říct o tom, jak funguje naše mysl. Lidé se jen těžko vzdávají potřeby hledat souvislosti i tam, kde žádné nejsou. A právě tato tendence z nás dělá předvídatelnější hráče. Pokud chceme být méně čitelní, je překvapivě efektivní nenechat se minulým kolem ovlivnit a nepřemýšlet příliš o tom, co soupeř asi udělá. Přiblíží nás to k ideální náhodě, kterou však většina z nás neumí přirozeně napodobit.

Jednoduché „kámen, nůžky, papír“ tak nabízí víc než jen rychlé rozhodnutí. V jeho pozadí stojí celý proces, v němž se setkává instinkt, zkušenost i naše touha předvídat, jak se zachová ten druhý.