Kubánská komunita ve Spojených státech má více než 60 let od nástupu Castrovy diktatury o jeden důvod k hrdosti navíc. Nebo vlastně o dva. Jmenují se Ted Cruz a Marco Rubio, dva kandidáti republikánských primárek o nominaci na prezidentský post.

Cruz a Rubio jsou ze staré kubánské školy. Mají konzervativní názory na sexualitu a sociální otázky, podporují co nejliberálnější ekonomiku nebo striktní postoj k mateřské, stále castrovské Kubě. Měli by se proto "svým" Kubáncům zamlouvat. Jejich vstup do prezidentského klání ovšem nevyvolal žádné nadšení nejen uvnitř širší hispánské komunity, ale dokonce ani mezi americkými Kubánci.

Výjimeční Kubánci

Kubánská imigrantská obec byla vždycky hodně odlišná. Přestože se řadí mezi Hispánce, mohla by být mezi nimi považována za jakousi pomyslnou šlechtu. Kubánců je relativně málo, jen asi dva miliony (3,5 procenta hispánských Američanů), mají méně dětí než ostatní Latinos a jsou v průměru o celých třináct let starší, tedy dokonce o tři roky starší než je průměr Spojených států. I výrazně zámožnější - jejich roční příjem je oproti průměrným Hispáncům vyšší o čtyři tisíce dolarů na hlavu a mezi Kubánci narozenými ve Spojených státech je dokonce vyšší než u bílých Američanů.

Větší počet z nich má alespoň bakalářský titul (25 procent vs. 13 procent). Po amerických Židech jsou nejvíce zastoupenou skupinou v Kongresu v porovnání se svým zastoupením v populaci. A především jsou tradičně pravicovými republikány, zatímco ostatní Hispánci z velké většiny volí demokraty.

Kubánští Američané ke svému výjimečnému postavení v rámci Latinos přišli paradoxně díky komunistické revoluci na Kubě. Přestože komunita v malém měřítku existovala už dříve, velké imigrační vlny začaly teprve po Castrově nástupu k moci v roce 1959. Bezprostředně poté zamířila do Spojených států první skupina 215 tisíc uprchlíků.

Jako ze Zjizvené tváře

Další dvě velké imigrační vlny měly také ekonomické pozadí. V 80. letech poprvé zkolabovalo hospodářství a Castro umožnil většině zájemců odejít do vysněné Ameriky. Včetně 20 tisíc kriminálníků a pacientů psychiatrických ústavů. Z této doby ostatně pochází slavná gangsterka Scarface s Al Pacinem jako zločincem, který si přišel splnit americký sen. Castro totiž kriminálníky odmítl přijmout zpět a dost tím zkomplikoval život americkým úřadům. Nakonec v 90. letech po pádu Sovětského svazu, štědrého donora Kuby, přibyla poslední velká skupina uprchlíků. Z ní podle průzkumů pochází víc než polovina současných členů komunity kubánských Američanů.

Kubáncům přicházejícím do Spojených států výrazně pomohla bezprecedentní benevolence úřadů na základě speciálních zákonů, díky který m získali v rámci hispánské komunity i mezi ostatními imigranty skutečně výjimečné postavení. Podle zákona z roku 1966 dostali kubánští imigranti prakticky automatický nárok na trvalý pobyt.

A v roce 1995 přišla na svět politika USA známá jako "mokrá noha, suchá noha" (dry foot, wet feet policy) - každý Kubánec, kterého se nepodařilo zadržet Pobřežní stráží, při úspěšném vkročení na americkou půdu získává opět automatický nárok na trvalý pobyt a následně americké občanství. To vše v ostrém kontrastu s miliony Hispánců z jiných zemí, nejčastěji z Mexika, nad nimiž vždy visela hrozba deportace. A o jejich naturalizaci a nastoupení cestu k občanství se nyní politici přou, přičemž především Cruz a v poslední době také Rubio jsou proti.

Demokratická otočka

Výjimečné postavení kubánských imigrantů podporovali historicky především republikáni, i když zákon z roku 1966 i jeho změna z roku 1995 jsou paradoxně dílem demokratických prezidentů. Republikáni byli navíc nejostřejšími nepřáteli Castrova režimu, který samozřejmě drtivá většina uprchlých Kubánců nenáviděla. Republikánští kandidáti na prezidenta proto mohli počítat s jejich téměř automatickou volbou. Ještě George W. Bush získal 75 a 78 procent hlasů kubánských Američanů.

Jenže automatická volba se mění a Rubio a Cruz zjišťují, že možná se svými postoji nebudou vyhovovat nejen Hispáncům jako takovým, v drtivé většině podporujícím legalizaci imigrantů, Obamovu zdravotnickou reformu nebo přísnou kontrolu zbraní, ale ani velké části kubánských Američanů. Důvodem je změna politických a socioekonomických preferencí této elitní skupiny, kdy se názory nejmladší generace dramaticky mění. Příkladem budiž postoj k samotné Kubě a normalizaci vztahů, kterou nedávno odstartoval Obama.

Ještě před 10 lety těmto krokům odporovaly tři čtvrtiny komunity, nyní má poprvé více než padesátiprocentní podporu, což ostře kontrastuje s postojem republikánů. Ve věkové skupině 18 až 29 let je to navíc celých 69 procent. Obnovení diplomatických vztahů se svou mateřskou zemí podporuje celkově 68 procent všech Kubánců. A mladší Kubánci do 49 let v posledních volbách do Kongresu na konci letošního roku volili většinově demokraty.

Počet Kubánců hlásících se k republikánské straně rekordně klesl a mladší generace volila Obamu. Také ve svých socioekonomických preferencích se kubánští Američané začínají více podobat ostatním Hispáncům; i místní republikáni jsou umírněnější, častěji podporují třeba svazky homosexuálů a omezení držení zbraní.

Změny nahrají spíš Jebovi

Ted Cruz ani Marco Rubio, přestože druhý z nich se prezentuje právě jako nová generace amerických politiků, k těmto trendům nemají blízko. Což může vysvětlovat, proč pozitivní vztah k Rubiovi má pouhých 31 procent kubánských Američanů.

Cruzovy preference na floridské základně kubánské komunity se pak pohybují okolo statistické chyby. Paradoxně největší šance na získání podpory má Jeb Bush, bratr bývalého prezidenta, který má nejen hispánskou manželku a údajně dvojí kulturní identitu, ale také umírněnější a modernější názory, od imigrace po zahraniční politiku. A více tak může reflektovat generační posun, jímž kubánští Američané v posledních letech prochází.