Položili jste si někdy otázku, jak by to v listopadu 1989 dopadlo, kdyby Sovětský svaz řídil některý z předchůdců Michaila Gorbačova – Jurij Andropov (někdejší šéf komunistické rozvědky KGB), anebo Konstantin Černěnko (stalinista a pravá ruka Leonida Brežněva)? A co kdyby už tehdy byl u moci jiný kágébák Vladimír Putin, který rozpad sovětského bloku označil za geopolitickou tragédii?

Bránit a ubránit socialismus!

Na počátku pádu komunismu v Československu byly stovky zmlácených demonstrantů (nejen 17. listopadu, ale také v předchozích demonstracích). Pod tlakem ulice však komunisté až na výjimky (šéf komunistů v Praze Miroslav Štěpán a premiér Ladislav Adamec) vyklízeli jednu barikádu za druhou.

Vše ale mohlo být jinak. Ministerstva vnitra a obrany měla detailní plán, jak „řádění protisocialistických živlů“ potlačit.

Akce s názvem „Zásah“ počítala s nasazením armády, policie (SNB – Sbor národní bezpečnosti) a Lidových milicí ("ozbrojená pěst dělnické třídy" – fakticky vojsko pod velením Komunistické strany Československa).

Velení armády se chystalo utopit „kontrarevoluci“ v krvi. Třiadvacátého listopadu vydalo prohlášení s výmluvným poselstvím: „Společně s dělníky, rolníky a příslušníky inteligence jsme připraveni bránit a ubránit socialismus.“

Některé jednotky byly v pohotovosti. Vojáci čekali v kasárnách, připraveni nasednou do tanků a jiných obrněnců a vyrazit na Prahu. Stačilo vydat jednoslovný rozkaz: „Zásah“!

Rozstřílet to!

Ministr obrany Milán Václavík žádal na zasedání ústředního výboru KSČ, o souhlas se zásahem armády. První úder chtěl vést proti médiím.

Souhlas nedostal. Členové politbyra s ozbrojenou akcí souhlasili. Nebyla to parta demokratů či lidumilů, ale vyznavačů Marxova a Leninova učení a především korytářů. Měli však strach. Lidově řečeno, v klíčové chvíli se (naštěstí) podělali. Báli se, že bez podpory Kremlu prohrají a budou nést odpovědnost za prolitou krev.

„Přišli generálové a říkali 'jsme připraveni hájit socialismus',“ vzpomínal před lety předlistopadový vůdce československých komunistů Miloš Jakeš v rozhovoru pro Lidové noviny a přiznal: „Něco jiného by bylo, kdyby se k tomu odhodlal Sovětský svaz.“

A aby nebylo pochyb, jak to soudruh, který byl mezi svými přezdívaný Milda, myslí, upřesnil: „…jako to zastavil Teng Siao-pching (tehdejší komunistický vůdce Číny). Rozstřílel to (studentské protesty na náměstí Nebeského klidu) tanky. A byl pokoj. A byla to správná cesta!“

Nechtěl opakovat osmašedesátý

Když stoupenci impéria Gorbačovovi vyčítali, že odevzdal Německo, Československo a Polsko, obvykle reagoval s nevýslovným sarkasmem: „A komu jsem (je) dal? Německo Němcům. Polsko Polákům, Československo Čechům a Slovákům.“ 

Je jasné, že pokud by v listopadu 1989 vládl Černěnko, Andropov, nebo Putin, mohlo to v devětaosmdesátém vypadat úplně jinak. V Andropovově a Černěnkově případě však boží mlýny mlely nezvykle rychle. Oba šéfovali Sovětskému svazu, potažmo sovětskému bloku jen několik měsíců. A Putin tehdy fungoval jako pouhý sovětský rozvědčík.

Gorbačov byl z jiného těsta než tradiční soudruzi z politbyra. Zavrhl Brežněvovu doktrínu omezené suverenity, v níž si Sovětský svaz vyhradil právo zasáhnout, pokud se některý z jeho satelitů odvrátí od socialismu ke kapitalismu. Dal najevo, že pro československé komunisty nehne prstem, že nebude opakovat rok 1968, který nazval „velkou chybou“.

Rusové nevystrčili hlavně tanků z kasáren. A českoslovenští komunisté se akci „Zásah“ sami spustit neodvážili.

Dík za to Gorby!

Odpočívejte v pokoji.