Řešení ukrajinské krize je stále v nedohlednu. Separatisté nedávno nejprve zveřejnili velmi vstřícné návrhy Kyjevu, které uznávaly východní oblasti jako součást Ukrajiny. Oficiální Kyjev na to však nereagoval a ozvalo se jen několik hlasů, že se separatisty se nebude jednat o žádném, byť sebevstřícnějším návrhu. Jak tomu celému rozumět? Hodlá prezident a vláda přistoupit pouze na variantu bezpodmínečného dobytí východu?

Má to tak vypadat – a v horším případě tomu tak skutečně je. Porošenkův režim zřejmě procitá v těžké kocovině. U Ukrajinců je to docela překvapivé – jako by nevěděli, že když někdo někomu poroučí kořalečku a slibuje hory doly, nikdy to není zadarmo. Jako by nepochopili, že šlo především o štengrování Ruska.

Je mnoho způsobů, jimiž se může konflikt vyvíjet. Současní kyjevští vládci mají asi pocit, že tvrdým přístupem mohou ještě něco zachránit. Nebo si spíše chrání bok (nebo už záda?) před ultranacionalisty. Otázkou je, zda neprobíhají nějaké pokusy o skryté rozhovory se separatisty.

Není vyloučeno, že na obou stranách roste počet střízlivějících, kteří si uvědomují, že by se měli na Ukrajině nějak sami srovnat. Protože jinak jsou asi jen dvě varianty – buď jich bude v té opotřebovací válce čím dál méně, nebo se tak zadluží, že až se proberou, nebude jim patřit ani ta půda pod nohama. Výslednice bude asi kombinací obou těchto neutěšených variant.

Situace Ukrajiny se nadále zhoršuje. Všichni dokola hovoří o tom, že Ukrajina stojí nad ekonomickou propastí, že se blíží bankrot a válka na východě stojí Kyjev denně 5 až 7 milionů dolarů. Aby armáda ušetřila, dokonce prý vojáky na dovolené označuje oficiálně za dezertéra, aby jim nemusela platit. Jak dlouho ještě je toto udržitelné? Nepodřeže si EU větev, když bude Ukrajině poskytovat finanční pomoc, o které ani nemá jistotu, v jakých kapsách skončí, když vláda není schopna provádět skutečné a hluboké reformy, jak už upozorňují i renomovaná západní média?

Z jednoho úhlu pohledu to všechno neradostné dění dává smysl. Popsala to perfektně Naomi Kleinová v knize Šoková terapie. Je potřeba využít (nebo pomoci vyvolat, či přímo vygenerovat) nějakou krizi. Obyvatelé pak mají základní existenční starosti a nemají kapacitu hlídat demokracii (což je ostatně problém i v mírových dobách, jak jsme sami denně svědky).

Zákonodárný proces ovládnou dosazené zmanipulované figurky a provedou tu požadovanou "legislativní smršť", aby se všechny ty bezprostředně následující (zejména pozemkové) změny udály takzvaně "podle zákona". A až to lidem dojde, bude pozdě.

Požadované reformy, jimiž jsou a budou různé půjčky a další formy pomoci podmíněny, pochopitelně nebudou splněny (otázkou je, zdali jsou vůbec splnitelné – a jestli ano, zda nejsou zločinné). Z tohoto úhlu pohledu se tedy kauza Ukrajina vyvíjí pro ty zkušené globální zločince docela úspěšně. Mají už v tom praxi. Na Ukrajině už pro jistotu zavedli i stanné právo.

K té finanční pomoci znovu a znovu je třeba připomínat, že finanční toky musí nabýt na transparentnosti. Ve Spojených státech platí od roku 1938 zákona FARA o povinné registraci všech neziskových subjektů, ať již působí v politice, humanitární oblasti či jinde, které přijímají finance ze zahraničí.

V Rusku nedávno přijali zákon i pojmově totožný, který vzbudil slastné nářky pologramotných lidskoprávníků, jak je ten Putin ohavný. A já znovu a znovu budu navrhovat, abychom podobný zákon přijali i u nás. A měli by ho přijmout i na Ukrajině! Mnoho věcí by se tím vyjasnilo a mnoho věcí by se v budoucnu mohlo odehrát jinak, pro Ukrajinu příznivěji.

Gruzínský exprezident, který nedávno získal ukrajinské občanství a prezident Porošenko ho jmenoval gubernátorem Oděské oblasti, dle dostupných zpráv řídí oblast dosti autoritativním způsobem. Zhruba padesátka oponentů sedí ve vězení, kritičtí novináři jsou zatýkáni a vyslýcháni. A to pod vládou člověka, který čelí ve své zemi trestnímu stíhání a je na seznamu Interpolu. Je to v pořádku? Proč jsme dosud neslyšeli žádné výrazné kritické hlasy z Bruselu či od evropských politiků a státníků?

Chtělo by se říci, že snad i za to může "agresivní ruská propaganda", a že zřejmě nic z toho není pravda, a že Saakašvili je bezpochyby ryzí humanista – a zavírá-li lidi, bude to z humanitárních důvodů. A jestli jsou kritičtí novináři – humanitárně, jak jinak – konfrontováni s jiným světovým názorem, nepochybně to je ve prospěch jich samých. A nenavádějte Evropu, aby se vměšovala do ukrajinské svrchovanosti!

Ale vážně. Vysvětlení, k němuž docházím, spočívá na empirickém faktu, že evropští politici jsou z valné části zbabělí a chamtiví. Protože i my máme doma evropské politiky. Jdou vždy v houfu, čůrají po větru a mají téměř masochistické potěšení z toho, jak jsou vzájemně vůči sobě jištěni znalostí kompromitujících materiálů na druhé, jejich manželky, milenky, úplatky, financování jejich stran a podobně.

Ale i Velký bratr (NSA) to všechno poslouchá a znamená si. Takže celá ta zkorumpovaná banda už téměř ani neví, komu všemu musí "podržet". A to jsou přitom "ti nejlepší z nás", které jsme si zvolili "nejlepším ze všech myslitelných způsobů", totiž demokraticky. To jsou prý ti reprezentanti evropské kultury, založené na křesťanských hodnotách! Ale ovšemže – čest těm nemnohým výjimkám!

Expert na bývalé sovětské státy Matthew Rojansky z Wilson Centre říká, že mezi lidmi na Ukrajině roste velké znepokojení z postoje Západu. Ukrajinci prý mají pocit, že toho zatím moc nedostali a že kontakty mezi Američany a Rusy v jiných světových otázkách, než je Ukrajina, pokračují a obecně přístup Evropy naznačuje, že Ukrajina bude Západem hozena přes palubu.

Tento pocit není nereálný. Zahraniční obchod mezi Ruskem a Spojenými státy utěšeně vzkvétá. Německo zřejmě již prošvihlo příležitost překvapit Evropu pozitivně, pomoci ji postavit na vlastní nohy a začít přemýšlet vlastní, evropskou hlavou. Nic takového se nechystá, vynořuje se jen spousta ploskolebců s ostrými tesáky.

Velké potěšení pro ty, jimž dělala starost pozice dolaru jako světové rezervní měny. Zdá se, že dolar ustál hrozbu eurem, takže posílen může se soustředit na BRICS.

Začínám chápat, proč mnozí lidé se vzrůstajícím poznáním propadají skepsi a cynismu. Srovnejte ty filigránské výdobytky lidského ducha, a sledujte, s jakou pravidelností jsou destruovány totálními primitivy. Kde je pánbůh, kde je jeho stvořitelský plán? Kde je jeho dobrota, všemohoucnost, věrnost vlastním zásadám? Nebo i to je jen moskevská propaganda?

Státníci skupiny G7 se shodli v tom, že případné zrušení protiruských sankcí záleží pouze na samotném Rusku a jeho chování. Šéf Evropské rady Donald Tusk dokonce poznamenal, že jakákoli diskuse o sankcích se může týkat pouze jejich možného rozšíření. Takže tomu rozumím správně, že pokud někdo nedodržuje minské dohody, je to Moskva? Případně která ze stran Minsk II dodržuje, plní podmínky a kdo neplní?

Víte, chování Evropy mi připomíná ty staré hokejové hry, kdy se ještě hojně bojovalo u mantinelů. Někteří hráči vynikali obrovskou záludností – a sprostě napadení hráči pak byli vylučováni za "hrubost", protože první, co bylo vidět, byla jejich obrana. Hráč dostal skrytě hokejkou mezi žebra, tak ji soupeři nakouřil pěstí – a byl vyloučen. A onen provokatér se tvářil jak neviňátko.

Tak takhle nějak to je se Západem a Ruskem. Ostatně sám George Friedman, jeden z nejprestižnějších analytiků, před sedmi lety napsal, že "ruské akce se v budoucnu budou jevit jako agresivní, i když budou vlastně obranné".

Nicméně o dodržování minských dohod se můžeme pouze dohadovat, aniž bychom si dělali iluze. Porušení jakéhokoliv příměří lze vyprovokovat mnoha způsoby. Profitovat z toho mohou velmi překvapivě různí, méně či více zjevní aktéři.

Z druhé strany zase Putin tvrdí, že za současné špatné vztahy RF se Západem není odpovědné Rusko a Evropě podle něho nejde o vážný vztah a rovnocenné partnerství, ale hledá jen vlastní prospěch. Kde je pravda? A co na základě těchto prohlášení máme očekávat ve vzájemných vztazích?

Je zřejmé, že zhoršení vztahů nepřišlo z ruské strany. Tedy pokud dobrými vztahy nemyslíme to, že se Rusko nechá rabovat, jak tomu bylo za Jelcina. Nicméně nelze souhlasit s Putinem (jestli to opravdu řekl), že "Evropa hledá jen vlastní prospěch". Kdyby ho opravdu hledala, chovala by se jinak.

Za prvé, nepřihlížela by pasivně destrukci SSSR a Ruské federace, protože by si dopočítala, co by se mohlo stát s jaderným arzenálem "zhrouceného státu". Tohoto nebezpečí Evropu a svět reálně zbavil až Putin – ať se to komu líbí, nebo ne.

Za druhé, kdyby Evropa hledala svůj prospěch, chovala by se důsledně tak, jako mnohé evropské státy po americkém varování, aby nevstupovaly do nově vzniklé Asijské investiční banky pro infrastrukturu (AIIB). Kdyby tedy Evropa hledala svůj prospěch, nechala by Spojené státy, aby omezovaly svůj obchod s Ruskem nejnesmyslnějšími sankcemi, a sama by obchodovala ostošet. Ona však si pokrytecky hraje na mravokárce – a ostošest obchodují Spojené státy.

Moc pěkně o tomto pokrytectví a realitě nedávno pohovořil expremiér Petr Nečas. Jako by z něj něco spadlo, byl překvapivě upřímný.

"Já jsem přesvědčený, že je třeba napětí co nejdříve utlumit, nenechat se vyprovokovat, že budeme běžet v čele zástupu se zvednutou vlajkou. Tady bych chtěl připomenout jen vztahy Spojených států ke Kubě a český razantní postoj vůči kubánskému režimu, ke kterému nás vyzývala tatáž administrativa, která dnes vede politiku usmíření s kubánským režimem, okamžitě následovaná klíčovými státy EU, jež se chtějí na Kubě hospodářsky prosadit. A z těch 28 států EU bude zřejmě jen jeden, kterému kubánské vládní orgány ukážou vztyčený prostředník. Kontrolní otázka, který stát to bude? Kdo se nechal zblbnout tupým sledováním utilitárních cílů americké politiky? Teď na to budeme ekonomicky doplácet." – Zlatá slova – škoda, že to neřekl dřív a "ex kathedra"!

Podobně tomu bylo kdysi s Libyí. Pěkně jsme ji vytrestali, že jsme se stáhli z tamějších trhů. Tleskali nám nejvíce Němci a Francouzi, kteří ta naše místa ani nenechali vychladnout…

Komentátor Martin Fendrych se rozepsal na téma "lháře Putina", kterému bychom prý neměli věřit vůbec nic. Ani to, že se nechystá napadnout pobaltské státy, tedy NATO. Otázkou prý je, jak dlouho se nechají Rusové oblbovat a zda bude Západ ochoten a schopen se bránit. Měli bychom geopolitickou realitu vnímat takto? Přece jen Putin tvrdil, že na Krymu ruští vojáci nejsou a později to přiznal…

Fendrych píše do nějakého humoristického časopisu? Na něj – na rozdíl od Putina – se totiž hodí definice, že lže tak, že dokonce ani opak není pravdou!

Možná, že by bylo lepší si vždycky dát nejdříve studenou sprchu, a pak se teprve zabývat politikou. Aby se člověk neocitl v souřadnicích víry. To je konec rozumu. A tam asi začíná Fendrychova humoristická doména. Když dostanete politické problémy do této oblasti, pak je možné všechno – argumenty nehrají roli, důležitá je jen víra.

Putinova slova je potřeba zařadit do nějakého rámce, existujícího nezávisle a před Putinem. Patří sem například dávné poznání již carského ministra zahraničí, že jen nepatrně zvětšené Rusko je mnohonásobně těžší ubránit. V této logice vlastně rozpad SSSR pomohl Rusku najít přiměřené hranice, snáze uhájitelné kapacitami, které má Rusko nyní k dispozici.

V kombinaci s pásmem neutrálních zemí v sousedství to skýtalo Rusku poměrně komfortní bezpečnost. Nezapomeňme, že Ukrajina je dosud podle ústavy neutrálním státem – a že celá krize vznikla až poté, co se ukrajinští politici dopustili vlastizrady (co jiného je vědomé pošlapání ústavy?) a začali vyjednávat o vstupu do vojenského paktu!

V této souvislosti je také dobré zrekapitulovat, že Rusko nemá již žádné vojenské základny po světě (otázkou je pouze syrský Tartus). Všechny zlikvidovalo. To – v porovnání s rozmístěním amerických vojsk po světě – také bez jakýchkoliv komentářů charakterizuje spor o tom, kdo je agresivní.

Ruský prezident navíc oznámil dokončení vývoje nového typu jaderných raket, které „budou schopny překonat libovolné, dokonce i technicky nejvyspělejší systémy protiraketové obrany“. Do toho se před pár týdny objevila informace, že USA uvažují o rozmístění vojenské infrastruktury v Evropě včetně jaderných raket země–země. Co z toho vzejde? Jde o pouhé strašení nebo se máme chystat i na nejhorší scénář?

O strašení jde v každém případě. Jde o nejhorší ze všech možných scénářů, jde o manipulaci se strachem, z něhož profituje vlivný vojensko-průmyslový komplex.

Dlouhé roky za socialismu jsem tento pojem slýchával, myslel jsem si, že jde o "bolševickou propagandu". Pak jsem zažil existenciální šok, když jsem zjistil, že před touto hrozbou varoval v roce 1961, na konci svého prezidentského mandátu, generál Dwight Eisenhower. Komunisti nám nelhali. Jen neřekli celou pravdu – i oni sami měli svůj vojensko-průmyslový komplex.

Jak jsem se dočetl v Rybasově portrétu Gromyka, byl jím jakýsi generál Ustinov. A politici obou stran měli co dělat, aby tyto exponenty vojensko-průmyslových lobby udrželi na uzdě. Protože oni konali (a konají!) v jakési shodě, ani se nepotřebují domlouvat, protože se navzájem znají a potřebují. Oni se vlastně svým zvrhlým způsobem milují! Mají společného nepřítele – mír, snižování napětí, ukončování konfliktů, odzbrojování.

Mají mnoho pomocníků: pošuky, válečné štváče, neschopné, závistivé, chamtivé, úchyly, zamindrákované impotenty, paranoiky.

Prohrávajícím je společnost. Všiml jste si, s jakým potěšením někteří novináři komentovali nějaký paskřivý průzkum, údajně dokazující, že se lidé více bojí? Zejména Ruska?

Když k tomu doplníte ještě strašení v televizi, v kině, strašení epidemiemi, zemětřesením tu, obřími pavouky zase jinde, zvýšenými daněmi, chemikáliemi dodávanými do jídla i do vzduchu – pak je div, že lidem z toho ještě nejeblo. (Ale nemusí to dlouho trvat, v Americe se nyní rozjíždí prezidentská kampaň JEB 2015!)

Každopádně se vyčerpává imunitní systém společnosti, jako u každého organismu, když je vybuzován neustálými poplachy. Oslaben pak takový organismus zachází na vcelku banální ataky.

K tomu všemu Rusko straší, že by mohlo jaderné zbraně rozmístit na Krymu a má na to prý právo. Co na to říkáte? Ostatně všeobecné náklady na zbrojení stoupají, a to jak na Západě, tak v Rusku. Zbrojí Rusko, zbrojí NATO, zbrojí sunnitské monarchie v Perském zálivu, které kupují zbraně už i z Francie. Jde o dočasný trend, nebo o věc mnohem vážnější?

S tím Krymem to je věcně v pořádku. Souhlasím s kritikou anexe Krymu, ale mluvím o anexi v roce 1954, kdy Chruščov bez jakéhokoliv věcného důvodu, bez jakéhokoliv referenda, prostou svévolí připojil kus Ruska k Ukrajině.

Proto nemám problém s tím považovat Krym za součást Ruska – na rozdíl od těch, kteří se tváří "západně", přitom však věcně obhajují stav způsobený skutečně typickou komunistickou svévolí. Tím se oni "západníci" prozrazují: je to ve skutečnosti tentýž druh revolucionářů, kteří nejprve z Východu světu revolučně nutili jeden šunt, a nyní ze Západu (zase revolučně – podle toho jsou snadno identifikovatelní!) by chtěli lidem vnutit šunt jiný.

Neskonale horší je to s Polskem! Polsko žádá na svém území umístit jaderné zbraně, což je v ostrém rozporu se Smlouvou o nešíření jaderných zbraní. Daly by se předpokládat závažné diplomatické demarše z celého světa, ale nic se neděje, zřejmě je to zase "privátní věc" svrchovaného polského státu.

Rozmístění amerických jaderných nosičů v Evropě by pohřbilo desetiletí odzbrojovacích jednání. Svět se civilizační šlupičkou potahuje velmi klopotně – zničená je ale lusknutím prstů.

Říká se, že holokaust byl způsoben nadkritickou koincidencí fanatismu a chamtivosti. A o té chamtivosti už máme doklady z nejvyšších míst americké politiky. Pro Albrightovou je Rusko (resp. Sibiř) příliš bohaté na to, aby patřilo jednomu národu. Jeden americký senátor (citát se mi nepodařilo ověřit, proto ho nebudu jmenovat) prý řekl, že Rusko má nerostné bohatství, o které se s USA nechce podělit – tudíž je nepřítelem. Jasněji to snad ani říci nelze.

Možná ale bude všeho jen do času – jako vždy v dějinách, mezi vojáky nejsou jen samé zelené mozky, a nemnohým už došlo, a mnohým už dochází, s jakými šílenostmi si zahrávají. Potom můžeme očekávat, že zase – překvapivě – z těchto kruhů vyjdou velmi silné a velmi kompetentní impulsy k odzbrojování.

Finančník, miliardář a filantrop George Soros říká, že třetí světová válka je opravdu za rohem. "Pokud začne konflikt mezi Čínou a americkým spojencem, jako je například Japonsko, budeme na prahu třetí světové války. Rozšíří se to na Blízký východ, a pak do Evropy a Afriky," řekl přesně Soros při své nedávné přednášce ve Washingtonu. George Soros přitom není žádný konspirační teoretik. Máme to varování brát skutečně vážně? A co všechno by něco takového mohlo spustit?

Nemám rád to sousloví "konspirační teorie". Nikdo nedefinoval, co se tím myslí, jen se má za to, že se ví, co se tím myslí, aniž se tím ve skutečnosti může něco myslet. Je to jen takové pejorativní klišé, které má cosi nebo kohosi jaksi znevěrohodnit – aniž by kdo dokázal vysvětlit proč.

Mne zajímá konspirační praxe a samozřejmě též vyšetřovací (respektive analytické) hypotézy. Na nich není nic směšného. A konspirační praxe v podstatě už z principu musí alespoň trochu předbíhat fantazii a běžnou životní zkušenost nejen průměrného člověka, ale zejména kvalifikovaného protivníka.

To, co říká Soros, je skutečně mez, k níž se nebezpečně blížíme. Obzvláště nehorázné ovšem je, že právě Soros je k rozeznání (zejména svým financováním) za mnohými aktivitami, které přispěly k současné destabilizaci světa.

K takové destabilizaci, kdy se zvyšuje napětí tak nepředvídatelně, že k propuknutí vážného konfliktu může dojít skutečně kvůli prkotině.

Jaký je váš výhled do delší budoucnosti na mezinárodní scéně ve světle ukrajinské krize, (ne)spolupráce Západu a Ruska, situace na Blízkém východě i Evropské unie a eurozóny, kdy se navíc začíná i na vyšších úrovních hovořit o odchodu Řecka z eurozóny.

Mám za to, že celá Evropa utře. Chechtat se budou ti velcí, budou vesele obchodovat, a z Evropy si budou utahovat jako ze starého, moralizujícího politruka, který žije z milosti a almužen druhých, a je i se svými pokrytecky hlásanými pseudoprincipy pro srandu králíkům.

EU se hrozí migrace a chce si migranty vybírat podle jejich "kulturnosti". To samo o sobě je skutečně znamením veliké "kultury"…

Dále chce po migrantech, aby se asimilovali a dodržovali zákony. Teoreticky se to poslouchá dobře, v praxi je to ale docela až protimluv. Buď se přistěhovalci asimilují, to znamená přizpůsobí normám chování místního obyvatelstva, nebo budou dodržovat zákony.

Máme podle vás očekávat v horizontu deseti dvaceti let významné změny v samotné struktuře obyvatel Evropy? Budou uprchlické vlny z Afriky či islámských zemí tak silné, že umírající Evropu s nízkou a stále klesající porodností původních obyvatel, zcela převálcují? A měli bychom se tomu snažit zabránit, nebo jde o přirozený vývoj, s nímž se pouze musíme smířit a přizpůsobit tomu svůj styl života?

Víte, co je příznačné? Po internetu chodí jakýsi pokus o humor, nahými ženami bojovat proti islámskému fundamentalismu. Podle představ zpitomělých Evropanů prý nahou ženu spatřivší islamista musí spáchat sebevraždu.

Jedna věc je tu ovšem příznačná. Nahotu neskrývající, ba vyzývavě odhalující a nejrůznější kombinace křížení pohlaví propagující Evropa vymírá. Jednoznačně ztrácí kreativitu a s tím spojený přirozený sexuální apetit.

A to na rozdíl od kultur, skutečných kultur, které zachovávají tajemství a oceňují krásu skrytého, naznačeného, tušeného. Nejde o žádnou prudérnost a bigotnost, jde o velmi sofistikované umění, kreativnost a radost ze života. Se vším všudy.

Úpadkové jsou také všelijaké reakce na migraci. Hysterie a přestrašování paralyzují duši i tělo, vedou k zablokovanému myšlení a oslabování obranyschopnosti.

Zoufalé je poslouchat neustálé kvílení, že uprchlíky nechceme – aniž by ti mluvčí byli většinou schopni cosi jen trochu rozumného navrhnout.

Dost šílené je poslouchat, jak druhdy důstojní občané bez uzardění vypouštějí slova o fyzické likvidaci uprchlíků a běženců. Dlouhá léta mi vrtalo hlavou, jak se z kulturního německého národa mohla stát ona nelidská vraždící mašinérie. Jsem otřesen, že některé reakce mých spoluobčanů mi tento přerod ozřejmily. Ta vyřčená slova, jimiž na povrch vyvěraly skryté zločinecké a ukrutně necivilizované způsoby, ta se nedají vzít zpátky. Ta se jednou obrátí proti nám.

Co tedy dělat? Pro ty nejméně důvtipné snad poslouží přirovnání k fotbalovému mužstvu. Nechce dostat gól, ba naopak by samo rádo nějaký dalo. K tomu má útok, zálohu a obranu.

Útok je v obou srovnávaných případech aktivní činnost na soupeřově území (aktivní pomoc zdrojovým zemím migrace, ale ve formě nikoliv peněz či zbraní, ale ve formě výrobních zařízení a zajištěného odbytu). Je to daleko od vlastní brány a lze zaznamenat úspěch.

Záložníci kromě podpory útoku znesnadňují přechod soupeře z vlastní půlky na tu naší. Posílit zálohu znamená především odstíhat ty politiky, kteří rozbili a rozbíjejí Libyi a Sýrii, a stabilizovat situaci v těch zemích, a zvýšit jejich životní úroveň natolik, že budou spolehlivě zadržovat migraci (mnoha uprchlíkům bude stačit dostat se tam).

A pak obrana – kdo ji zanedbá, je vlastizrádce. Neznamená to, že cizí útočníky na svém území chceme. Ale když už proniknou, musíme je pojednat důsledně, ale podle pravidel. To znamená, že se musí budovat a cvičit a sehrávat všecky tři lajny, a ne jen neustále řvát, že nechceme dostat gól.

(Sem patří mechanismus důsledného rozptylování migrantů po celém území republiky, tak, aby nevznikala místa kritické koncentrace, která by svou atmosférou přímo připravovala přijetí extremistických myšlenek. Neopakovat chyby západoevropských zemí, byť za cenu jisté regulace bezbřehé volnosti pohybu a pobytu.)

A pak ještě jeden ztřeštěný nápad – jak by totiž ztrápené Evropě mohl pomoci Putin. Migrace by totiž mohla vyústit do zalidnění Sibiře, tam je neskutečně malá hustota obyvatelstva, které navíc musí pracovat, aby nezhynulo – Rusko by tak mohlo překvapivě odlehčit Evropě a získat si tak její neskonalý dík – a toto realistické vyústění by se jistě rozneslo po Africe a možná by účinně snížilo poptávku po migraci.

To vše znamená nevzdávat se, ale místo laciných a ve svém důsledku kontraproduktivních výkřiků zkusit se vrátit a načerpat sílu a poučení ze svých kořenů, na něž neustále odkazujeme – nejsou-li ovšem již mrtvé. A obrátit se k budoucnosti, neboť – slovy Jacka Matlocka – historie se neopakuje, ale s přítomností se rýmuje.

zdroj: Parlamentnilisty.cz