'Evropa má větší problémy než Ukrajinu a Rusko. Skutečná hrozba je jinde'

MAGAZÍN - Magazín autor: red

Proč byla návštěva šéfky francouzské krajně pravicové Národní fronty Marine Le Penové v Česku důležitá? Kam směřuje Evropa a co je pro ni nyní větší hrozbou, konfliktní Rusko nebo Islámský stát? Na tyto a další otázky odpovídá v rozhovoru  Josef Brož - publicista, spisovatel, přispěvatel Českého rozhlasu či Britských listů. 

Výstava karikatur zesměšňujících Islámský stát v Teheránu

Výstava karikatur zesměšňujících Islámský stát v Teheránu,zdroj: Profimedia.cz

Česko nedávno navštívila šéfka francouzské krajně pravicové Národní fronty Marine Le Penová. Ta se ostře distancuje od svého otce, známého antisemitskými a pronacistickými postoji. Bude jí tento distanc stačit na to, aby se stala francouzskou prezidentkou? Nebo aby alespoň FN zaujala stabilní místo jedné ze tří silných stran ve Francii?

Byla to návštěva významná. Účastnil jsem se osobně celé konference, na níž vystoupila, a pozorně jsem sledoval, jak vystupuje i před novináři. Marine Le Penová byla jednoznačně výborná. To ale nekomentuji její program, jako spíše její styl. Vedle "českých trpaslíků" byla vidět a slyšet, jde o poučenou političku, která má za sebou nejen francouzskou zkušenost, ale dosahuje skutečného evropského rozměru. Není divu, je také evropskou poslankyní, což ji k tomu napomohlo. Nevšiml jsem si toho ale pouze já, pochopil to již dávno i bývalý prezident Václav Klaus, který se k ní nebojí hlásit. U jejího otce by tomu bylo patrně jinak. Ale...

Předsedkyně Marine Le Penová jednoznačně vyrostla z dědictví svého otce, zakladatele a od roku 1972 jediného hegemona na poli národního populismu ve Francii. Nikdy jsem nepřijal označení "extrémní pravice", bylo matoucí a zakrývalo podstatu věcí.

Její otec Jean-Marie Le Pen dokázal navíc integrovat v průběhu času velmi odlišné proudy francouzské národovecké pravice (nostalgiky po francouzském Alžírsku, část royalistů a katolíků různého druhu, pétainistů – tedy stoupenců maršála Pétaina z tzv. republiky Vichy) a z poměrně bezvýznamného lídra, jenž se pyšnil svými kontroverzními výroky, jimiž v různých dobách šokoval, dokázal překvapit celou Francii (a troufám si říci, že i Evropu), když se 21. dubna 2002 dostal do druhého kola prezidentských voleb. Byl to naprosto bezprecedentní úspěch, jehož se Národní fronta (FN) stala součástí, velmi integrální součástí francouzské politiky.

Co se týče snahy Marine Le Penové vymezit se vůči svému otci, chvíli to vypadalo jako součást taktiky, jak vyvolat zase nějaký nový zájem. Front National se ale mezitím stala součástí "politického trianglu", tvořeného Socialistickou stranou (PS) a Svazem pro lidové hnutí (UMP). Mimochodem vznik UMP se datuje právě oním obdobím mezi dvěma koly, kdy Le Pen pronikl do druhého kola... Nynější snaha předsedy Nicolase Sarkozyho, jenž stranu chce přejmenovat na Republikány, je novou reakcí na pohyb a nárůst Národní fronty.

Strana Marine Le Penové se po dvou posledních volbách (evropských a departementálních) stala třetí hybnou silou – ona sama měla připravené plakáty s názvem: První síla, ale její uskupení má rovněž své limity. Navíc ji současné strany dosti využívají pro své vlastní potřeby jako "mobilizační faktor". Používají ji vysloveně jako "strašáka do politického zelí". Před departementálními volbami bylo naprosto zoufalé, že proti Le Penové vystupovali jak prezident Hollande, tak jeho premiér Valls.

Vím, že Marine Le Penová se již vidí ve druhém kole, ale nic není méně jisté, do voleb zbývají ještě celé dva roky a může se stát ještě leccos. Programově je Le Penová navíc nedostatečná, omezuje se často na marketingové slogany a po roztržce s otcem se navíc obklopuje okruhem, jenž víceméně parazituje na odkazu jejího otce. Osobně si myslím, že se prezidentkou nestane: všichni ale mají důvod to opakovat a výzkumy veřejného mínění ji do druhého kola již zvolily. Výzkumy jsou ale výzkumy, a volby jsou volby.

Agenda Le Penové, tedy odmítání imigrace, varování před islámem a obrana tradičních hodnot, má odezvu například v Nizozemí, Finsku, Itálii či Rakousku. Kam se podle vás tato politika v příštích letech posune? Co z toho, co dříve bylo nemyslitelné, se o islámu a migraci bude říkat běžně? Stanou se strany typu Národní fronty součástí mainstreamu, nebo jim mainstreamové strany vyzobou jejich agendu?

Témata Národní fronty se neorientuje pouze na imigraci a obranu tradičních hodnot, Marine Le Penová má ve svém programu i vystoupení z eurozóny. Ale máte pravdu, že důraz ona klade zejména na obranu proti islamizaci Francie, což je s ohledem na počet muslimů (neoficiální odhady jdou až do 10 milionů) téma razantní, ale – navzdory atentátům a jisté míře islamofobie v části francouzské společnosti – přece jen téma druhotné.

To hlavní je vysoká míra nezaměstnanosti, jež Francouze trápí nejvíce. A je zajímavé vidět, že tam, kde kdysi měla velkou základnu Komunistická strana Francie (PCF), stala se FN první "dělnickou stranou".

Ve Francii ale bylo skutečně dlouho tabu mluvit "politicky nekorektně" a stigmatizovat část imigrace, zejména z Maghrebu, ale i z černé Afriky, kde zejména v západní části měla Francie své kolonie. Všimněte si také, že právě zde (Mali, Středoafrická republika, Pobřeží slonoviny, Čad) jsou silně rozmístěné francouzské vojenské jednotky, a to nejen v operacích, jež se vedou pod heslem "boje proti terorismu".

Když jsem dělal svého času rozhovor s francouzským historikem Pirrem Milzou, odmítal i jenom slovo "předměstská ghetta". Tvrdil, že ve Francii nejsou. Já jsem je naopak viděl. Pan Milza patrně v těchto částech měst nikdy nebyl.

Velmi efektní bylo vystoupení paní Le Penové proti "veřejným modlitbám“"muslimů, zde získala velké body. Její postoj vůči manifestaci "národní jednoty" 11. ledna v Paříži, tolik kritizovaný – ona sama se odmítla této akce zúčastnit, i když byla přijata v Elysejském paláci prezidentem Hollandem –, šla nakonec do té "France profonde", jak se říká; mimo hlavní vitrínu Francie, kde se jí dostalo velkého přijetí.

Le Penová navrhuje drastické snížení imigrace, zrušení schengenu... To jsou ale často jen silná slova. Samotná realizace by byla možná jen tehdy, kdy by získala skutečně silné postavení. To zatím stále nemá.

A co se týče vystoupení z eurozóny. Jeden z jejích blízkých spolupracovníků, Bruno Mégret, například tuto strategii kritizuje. Podobně jako u Británie, o níž se nyní mluví v rámci tzv. Brixit (British Exit), by to mělo nedozírné dopady na ekonomiku, neboť eurozóna tvoří nejsilnější ekonomiku, a vytvoření nových bariér a návrat k národní měně jsou nereálné. Brune Mégret, na kterého ona sama navazuje v dalších otázkách, se pokoušel svrhnout jejího otce již před deseti lety. Nepovedlo se.

Extrémy se zatím mainstreamem nestávají. Občas se ale ve Francii říká, že Sarkozy, bývalý prezident, je jenom "Národní fronta přes kopírák". Jistě, již jeho minulá kapaň na prezidenta byla postavená na přebírání mnohých témat Národní fronty. Měl k tomu dokonce jednoho velmi eminentního poradce, totiž Patricka Buissona, historika s velmi přesným a ostrým názorem, jenž byl stoupencem například francouzského Alžírska a odmítl ještě jako student gymnázia minutu ticha za oběti atentátů Organizace armády spásy (OAS).

Buisson, zakladatel časopisu Minute, orgánu extrémní pravice, byl kdysi velmi blízko Le Penovi; byl a stále zůstává klíčovým poradcem Sarkozyho, pro kterého formuloval četné teze. Díky němu vzniklo po Sarkozyho nástupu do Elysejského paláce v roce 2007 třeba ministerstvo imigrace, integrace a národní identity. Zde došlo k reálnému promítnutí vlivu Národní fronty do nejvyšších pater moci.

Zmínil jste Velkou Británii, jež se po nedávných volbách připravuje na referendum o členství v EU, k tomu v nedělních prezidentských volbách v Polsku zvítězil kandidát euroskeptické a konzervativní opozice Andrzej Duda. Lze podle vás i díky tomuto posilování očekávat nějakou další vlnu posílení protievropských či nacionalistických stran?

Určitě. V tomto ohledu si nedělám iluze. Jsme jistě svědky dramatického nárůstu populismu a nacionalismu, který stojí konfrontačně proti projektu Evropské unie. Rozhodně v tom současném formátu. Premiér Cameron chce ale hlavně další "výjimky": omezení imigrace a možnost rozhodovat o sociální podpoře.

Odhady mnohých bank a dalších institucí, jež se zabývají reálně možnostmi rekonfigurovat současnou Evropu, ale upozorňují na to, že velké a zásadní změny by poškodily všechny. Evropská komise bude muset zvolit jinou strategii, a reálný vliv v europarlamentu již nyní poukazuje na limity současného rozložení kompetencí.

Nezapomínejme ale, že EU není federalistický stát a rozhodují stále národní státy. To, jak budou chtít rozhodovat, uvidíme dále. Krize, vážná krize by nastala, pokud by vystoupilo Řecko, o Velké Británii ani nemluvě. To, že se s těmito scénáři vážně pracuje, svědčí o vážnosti situace.

Poškodilo by EU či dokonce ČR nějak vystoupení Velké Británie z unie? Na nedávné tiskové konferenci CEVRO Institutu řekl expremiér Petr Nečas, že odchod Británie z EU by znamenal geopolitickou katastrofu…

Za geopolitickou bych ji neoznačil. Velká Británie, jež není součástí eurozóny a má řadu výjimek (slavný výrok Margharet Thatcherové: I want my money back stále platí). Bývalý premiér Nečas, který podporoval – ve většině případů velmi izolovanou Velkou Británii – zapomíná, že Česká republika není ostrovem, ale nachází se ve střední Evropě.

Jsme velkou měrou závislí na Německu – zejména ekonomicky, ale i politicky – a představa, že bychom hráli britskou politiku, byla vždy trochu mimo mísu. Jsem rád, že pan Nečas už není premiérem, jeho počínání bylo vždy trochu školácké, naučené a podmíněné jakousi psychickou pupeční šňůrou s Václavem Klausem. Premiér Cameron vychází z jiné tradice. Nesmíme ani zapomínat na to, že první pokus Británie vstoupit do tehdejšího Evropského hospodářského společenství (EHS) zablokoval v 60. letech nadvakrát prezident Charles de Gaulle.

Pokud se Britové rozhodli vstoupit, mohou jistě i vystoupit. Evropa byla předtím, a věřím, že bude i potom. Nechme to ale na Britech. Pokud ovšem zůstane Velkou Británií, a nedojde nakonec k rozpadu a vyhlášení nezávislosti Skotska, že?

Do jaké míry můžeme očekávat, že se bude díky politice nového polského prezidenta, který požaduje i stálé základny vojáků USA v Polsku, vyvíjet postoj Evropské unie vůči Ukrajině? Už za Komorowského byli Poláci výraznými zastánci kyjevské vlády a proti Moskvě. Dá se čekat, že Duda coby prezident ze strany Právo a spravedlnost v tom ještě přitvrdí?

Počkejme si na to, co udělá. V tomto případě bych se choval pragmaticky: Wait and see! Ale vážně. Výroky jsou výroky, a výroky a reálná politika nemusejí být vždy (a obvykle ani nebývají) to samé. Co se týče Ukrajiny, naštěstí nerozhoduje pouze Polsko, protože to bychom již byli ve třetí světové válce.

Emotivně militantní postoj Polska, které se vidí jako regionální mocnost v trianglu Berlín – Paříž – Moskva (tzv. Výmarský trojúhelník) nevytváří dobré východisko. Naštěstí jsou v EU také Německo, Itálie (a členů je 28), takže byť stojí Donald Tusk na čele Evropské rady, politika vůči Ukrajině a Rusku se dělá konsenzuálně.

Dohoda z Minsku mezi EU a Ruskem není právě nejstabilnějším faktorem, ale neočekávám, že by se Poláci sami utrhli a šli do boje. Američané nehájí mnohdy jiné než pouze své zájmy, a domnívat se, že tomu bude jinak, je naprosto iluzorní. Poláci by si měli dát studenou sprchu a začít se chovat evropsky, protože dějiny by je měly poučit, že bývalo kdysi i rozdělené Polsko.

Evropská unie, v jejímž zájmu zcela jistě není mít vedle sebe destabilizovaného a rozvráceného souseda, bude Ukrajinu i nadále sanovat a "půjčovat" jí peníze. Proč ale není finanční pomoc jasně podmíněna přísnými reformami, demokratizací a dodržováním lidských práv? Nebo by nás nemělo zajímat, že finančně podporujeme zemi, jejíž aparát podporuje oslavování banderovců a potírá opoziční média? A do jaké míry Brusel dohlíží na dodržování minských dohod i ze strany Kyjeva?

Bilance roční vlády prezidenta Porošenka je katastrofální. Četl jsem k tomu – například ve večerníku Le Monde, jenž je blízký současné vládě – velmi ostré komentáře. Součástí mnoha jednání s Kyjevem je i monitoring stavu demokracie, a existují i interní limity, kam až je možné zajít.

Ukrajina je v očích mnoha západních partnerů velmi bizarním útvarem s nejasnou a neprůhlednou administrativou, korupcí na všech úrovních, oligarchizací společnosti do nejvyšších pater. Bude jistě záležet nejen na vývoji na Ukrajině a v Rusku, ale i na proměně postojů uvnitř Evropy.

Pokud bych chtěl zůstat jenom u Francie, bývalý prezident Nicolas Sarkozy se již několikrát vyslovil o Rusku jako o "přirozeném partnerovi" a zabrání Krymu fakticky legitimizoval. Možná již v červnu na Evropské radě se dozvíme více... Ukrajina patří vedle Řecka (a nyní i Velké Británie) k tématům prioritním.

Ale ještě jeden osobní zážitek: v prosinci loňského roku jsem se zúčastnil jako pozorovatel jednání Evropské demokratické strany (PDE-EDP), jež přivítala jako hosta šéfa Evropské komise Jeana-Clauda Junckera. Tato strana tvoří alianci s liberály v Evropském parlamentu – a poslanec Pavel Telička je tam dokonce místopředsedou. V závěrečné rezoluci jsem byl překvapen, že k Ukrajině většina delegátů zaujala poměrně vlažný postoj, skoro bych řekl až ignorantský. Jistě bude záležet na evropských frakcích, jak vyhodnotí současný proces v Kyjevě, ale Evropa má stále hodně svých starostí sama. Počátkem května bude v Římě velká konference k imigraci a problémům s ní spojených, vždyť Itálie je první na ráně. Vedle toho je historický problém s Banderou jenom školní cvičení v rétorice. O Ukrajině se na Západě ví mnohem méně než u nás, kteří se jistým způsobem máme tendenci s tímto útvarem poměřovat (a na ulicích slyšíme patrně ukrajinštinu častěji než v Paříži).

Představa, že se v Bruselu zabývají jen Ukrajinou, je téměř slaboduchá. Skutečnou hrozbou – na rozdíl od mnoha českých komentátorů, kteří toto téma prosazují – není Rusko (a potažmo Ukrajina), ale situace na Blízkém východě, jež může přerůst v naprosto neovladatelnou a nekontrolovatelnou explozi ve všech důležitých metropolích Evropy. Všichni to vědí, zvyšují rozpočty – a prodávají si zbraně mezi sebou. Všimli jste si, že Francie vyzbrojuje Egypt, Katar i Indii? Socialisté dosáhli prodejem letounů Rafale historického rekordu. Prodej mistralů do Ruska takticky zastavili... Francouzský zbrojní rozpočet na tento rok činí: 31,4 miliardy euro. Obrat dosáhl navýšení o 43 procent a tvoří 8 procent exportu. Jenom Francie letos prodala za 7 miliard euro.

Do jaké míry je možná dohoda mezi Západem a Ruskem? Někteří analytici hovoří o tom, že nastává doba opětovného usmiřování USA a Ruska. Washington prý přehodnocuje své zahraničněpolitické priority, protože víc než Ukrajina je pro něj nyní zásadnější situace na Blízkém východě, především kolem Sýrie, nebo jednání o íránském jaderném programu. Vnímáte to stejně? Dělají Spojené státy dobře, že se v tomto chtějí s Ruskem sblížit, anebo to bez Moskvy nepůjde?

Bez Moskvy to nejde. To není kondicionál, to je realita. Barackova administrativa (ministr John Kerry zejména) ví, že pro rozpletení uzlu jménem Islámský stát (IS) potřebuje Írán i Rusko. Pokud jsou ve válce šíité proti sunnitům (a IS je sunnitský), je zřejmé, že nemůžete stavět pouze na jedné větvi islámu, ale mít kontakty s oběma. Američané dosud podporovali sunnitské monarchie Perského zálivu, ale pochopili, že bez šíitů a jejich sponzorů (zejména šíitskou republikou Írán) to nepůjde.

Zde došlo mimochodem k zajímavému paradoxu: země Perského zálivu, jež se snaží (zvláště Katar) silně investovat ve Francii, nakupují od Francie a obracejí se zády vůči Američanům. Francie tam může získat, i když s ohledem na ideologická socialistická východiska Francoise Hollanda je to někdy dosti na pováženou. Ale tohle je ta reálná politika.

Rusové, jejichž zájmy nekončí na Ukrajině, měli vždy velký vliv nejen v Libyi, odkud proudí zbraně do Mali a dále (do ozbrojených konfliktů), a jejich blízký vztah se syrským prezidentem Bašárem Al-Asadem také nelze přehlížet. Nezapomínejme rovněž, že jeho otec Háfiz al-Asad měl velmi úzké vztahy se Sovětským svazem, kde také lítal na stíhačkách jako pilot.

Hizballáh, který vznikl v reakci na libanonskou okupaci Izraelem v roce 1981, je přímo financován Teheránem a vystupuje proti džihádistům v Sýrii. Zde máte také odpověď, proč nelze vidět Blízký východ jen jednou optikou. Není to jen hra na jedné šachovnici, ale na vícero. Podaří-li se Západu výměnou za zastavení sankcí vůči Íránu posílit kontrolu nad radikálními sunnity, bude to jistě obchod. A investice do Íránu po desetiletí sankcí je podobný tah svého druhu jako snaha odblokovat Kubu.

Poslední dobou lze pozorovat, že si Barack Obama příliš nerozumí s Izraelem, nedávno celkem ostře kritizoval premiéra Netanjahua. Kde hledat příčiny možných neshod? USA byly vždy vnímány jako silný spojenec Izraele. Co tím může Washington sledovat?

K moci v Izraeli se dostala velmi militantní skupina v čele s nově zvoleným premiérem Benjaminem Netanjahuem, který v poslední době velmi agitoval v Evropě i v Americe proti Íránu a tzv. jadernému programu, z něhož je Teherán podezříván. Izrael si uvědomuje, že hraje vabank, ale spojenectví Američanů je podmíněné vyřešením konfliktu, jenž kulminuje. Ze strany Izraele jde o frenetickou nervozitu, neboť se jako vždy cítí ohrožen.

Vidím to tak, že Washington hledá více spojenců a snaží se skloubit více věcí najednou. Odblokovat krizi nelze jen bezhlavou podporou jednoho hráče. Spojenectví s Izraelem jistě není zásadně ohroženo (a prezident Miloš Zeman to nedožene svými vystoupeními o "superholocaustu"), ale patrně opravdu dochází k jistému přehodnocení priorit – otázkou zůstává, jak to celé snesou republikáni, kteří posilují, ale stále nemají sílu tento proces zásadně zastavit.

Myslím, že Barack Obama obecně není zcela typickým americkým prezidentem, jak jsme byli zvyklí v minulosti. Měli bychom to vědět i zde u nás, kde stále máme pocit, že nad námi drží ochrannou ruku jakýsi "americký deštník". Není tomu zcela tak, a je jen velkou chybou české diplomacie, že připomíná hlemýždě s klapkami na očích. Mohli jsme být dávno ve hře, ale protože jsme si nestanovili jasné priority, působíme dojmem: jednou poddaný pudl, jednou bezzubý pes, který štěká (ale nekouše).

Jak nahlížíte na současnou debatu kolem kvót pro přerozdělování uprchlíků jednotlivým členským zemím EU? A jak by se Evropa měla k masivní imigraci ze severu Afriky zachovat? Přijímat a pomáhat všem, nebo se zcela uzavřít? Evropská komise nyní oznámila, že by v rámci kvót na Česko vyšlo 1 328 uprchlíků.

Toť kardinální otázka. Zdá se mi směšné, že se tady považuje za nebezpečí tisíc lidí, kteří jsou často v naprosto zoufalém stavu a podrobeni zcela nehumánnímu zacházení. Jsem pro imigrační politiku, jež ovšem musí projít důkladným zkoumáním a výkladem podstatných rizik.

Dnešní situaci, v níž Evropa vystupuje jako jakási pevnost, do níž se všichni z Afriky touží dostat jako do ráje, je ovšem naprosto neudržitelná. Hrají tu roli koloniální dědictví, špatné svědomí i nekoncepčnost: napínat ostnatý drát v moři nelze, je možné ale monitorovat lépe převaděčské skupiny. Nebo o tom opravdu nemáme přehled? Kde jsou ty radary, které vidí i to, co si dáváme v kavárně k pití? Až se vrátím z konferece v Římě k tématu imigrace, rád vám o tom napíšu více: není to snadné téma.

Do jaké míry bychom měli věnovat pozornost možné souvislosti masivní imigrace do Evropy a islámu nebo přesněji islámskému radikalismu? Dokážeme si jako Evropa zajistit, aby mezi chudými uprchlíky, kteří hledají lepší život, nepřicházeli na kontinent i radikálové? Co schengenský prostor, neukazuje se nyní, že to nebyl nejlepší nápad?

Mnozí rekruti islámských radikálů nejsou přímí imigranti. Jde často o děti rodičů, kteří do Evropy přišli v 50. nebo 60. letech, mnohdy to jde i do třetí čtvrté generace. Konverze k islámu, a na to bychom neměli zapomínat vůbec, není nějakou genetickou predispozicí muslimů. Evropská společnost, v níž žili miliony muslimů po dlouhý čas relativně v klidu, je nyní ale oživována na jedné straně nárůstem islamismu (po pádu ideologií, zejména té komunistické v roce 1989), ale i duchovní vyprázděností západní civilizace orientované pouze na konzum.

Důraz bych položil na tu "duchovní vyprázdněnost". Sociální podmínky mnoha rodin, jež žily v chudobě na Západě, tu hraje rovněž roli, ale mnozí atentátníci byli plně integrovaní mladí lidé bez zjevných znaků nějaké radikalizace. Zde vidím velký dluh, ne ve vztahu k imigrantům jako takovým, ale ve vztahu k hodnotám, na nichž stojí naše západní společnost. To se totiž nakonec dotkne všech, nejen těch slabých, ale i silných.

Bezradnost, v níž se potácí naše politika, je dána i ztrátou duchovní orientace. Křesťané, ale i jiná vyznání nežijí ve své většině skutečný spirituální život, a byť se mnohé organizace o mezireligiózní dialog snaží, podívejte se jen do kostelů, jak tam probíhá liturgie. Sedí vedle vás nějaká paní, a když se v liturgii podává ruka, znáte to? Ani na vás nezvedne oči a její ruka je jako "mrtvá ryba"? Tohle je duchovní život, jak ho znám zde. V Itálii jsem to zažil jinak, stejně jako ve Francii. Ale to by bylo na dlouho...

Navštívil jsem před několika lety v Dubaji mešitu s jedním taxikářem z Jemenu. Přijetí, jakého se mi dostalo, bych přál každému věřícímu křesťanovi, aby pochopil, na čem je založen islám. Pochopil jsem tam jedno slovo, které jsem do té doby nebral příliš vážně: bratrství. Pochopil jsem, proč se třeba jmenují některé organizace: Muslimští bratři. Žádný muslim není principiálně terorista, ale může se jím stát.

Stejně jako existovaly uskupení Rotte Armee Fraction (RAF) nebo Brigate Rosse (BR), existují dnes al-Káida a další. Proč? Za každým terorismem musíme hledat jeho příčinu. Žádný terorismus není bez příčiny. Terorismus v Evropě měl ideologické motivy, byly to marxistické bojůvky, jež chtěly zlikvidovat kapitalismus násilím (chrámy konzumu), živené často i ze zemí bývalého východního bloku, ten terorismus současný má kořeny náboženské – ale na počátku stojí slovo: odpor. U al-Káidy to byl odpor proti invazi Afghánistánů, rozšířený později na další konflikty.

Islámský stát vítězí, přestože proti němu bojujeme. Jak je to možné? Jaké jsou reálné možnosti Západu IS zničit? A čím si vysvětlit politiku USA vůči Bašáru Asadovi, který aletaké proti islámským radikálům bojuje a my mu de facto podrážíme nohy.

Proti terorismu se válka vyhrát nedá. To nezní povzbudivě, ale myslím si to. Pokud neodstraníte příčiny konfilktu. Jaké jsou příčiny? Už jsem to zmínil výše: dědictví kolonialismu, západní zpupnost, neschopnost analýzy, prosazování „hodnot“, jež jsou často jen maskovanými politicko-ekonomickými zájmy konkrétních mocností nebo korporací s nimi spojených. Svou roli hraje vývoj v té které zemi, náboženské i jazykové odlišnosti, mentalita...

Není jedno řešení konfliktu, a drony to vážně nevyřeší. Není ani jedna jednoduchá odpověď na tento problém. Měl být zastřelen Saddám Husajn? Měl být popraven Muammar Kaddáfí? Měl být zastřelen Usáma bin Ládin? Ani jeden z nich nebyl souzen, byli prostě zlikvidováni. Proč vznikl tábor Guantánamo, kde byli bez soudu uvězněni podezřelí a často bezprávně zadržováni?

Na žádnou z těchto tří otázek není správná odpověď. Je to ale začátek úvahy: pokud Západ podporoval kdysi v Afghánistánu bin Ládina, později Husajna, jemuž stavěl i atomová zařízení, udělal smír s Kaddáfím, aby ho potom odrovnal? To se událo v rozmezí několika let, proměny byly velké, a ne každý rozumí tomu, proč se nyní bojuje. Islamský stát vznikl jako reakce na okupaci Iráku a rozpad režimu, do té doby podporovaného Západem, na území Sýrie.

Každý konflikt má své detailní peripetie, ale toto je myslím základ věci. Proces tzv. arabského jara je jedním z nich. Byl to proces spontánní, nebo řízený? A mohli bychom takto pokračovat do nekonečna. Americká politika se ocitla na křižovatce, kdy bude muset přehodnotit své dosavadní (mnohdy silácké) priority a začít vyjednávat i tam, kde dosud nevyjednávala. Nemůže to dělat sama a potřebuje k tomu spojence. A tím spojencem může být Rusko, ale i Bašár al-Asad.

Svět není ideální a kompromisy se dělají na všech stranách, jinak bychom se už dávno všichni vyvraždili. Vzpomeňte jen na režim nacistický, který skončil před 70 lety. Také tento režim měl své plány včetně "konečného řešení" a muslimové – mimochodem – mnohdy bojovali po jeho boku. Ale to tu říkám jen proto, abych doplnil onu komplexnost situace. Chceme-li se vyhnout dalším "konečným řešením", musíme zkrátka mít otevřené oči, poslouchat i ty, kteří s námi nesdílejí naše úvahy o povaze světa, a nebát se nových jednání ani spojenců.

vice-parlamentni-listy

Tagy: Francie Rusko Česko zahraničí Ukrajina domácí Evropská unie rusko-ukrajinská krize mezinárodní politika Islámský stát (IS) evropská politika

Zdroje: Parlamentnilisty.cz