Prakticky hned po získání nezávislosti na Británii v roce 1956 propukly v Súdánu občanské války. Jablkem sváru byla kontrola zdrojů mezi muslimským, arabským obyvatelstvem žijícím na severu země a nemuslimským, nearabským obyvatelstvem na jihu. První občanská válka skončila v roce 1972, avšak hned o 11 let později začaly válečné bubny dunět znovu. Druhá občanská válka a hladomor měly na svědomí přes dva miliony obětí a další čtyři miliony lidí musely opustit své domovy.

Aby toho nebylo málo, na západ Súdánu postihla v 80. a 90. letech dlouhodobá období sucha a následné desertifikace. To vedlo ke zmenšení pastevních ploch a donutilo kočovné pastevce migrovat do oblastí, v kterých se nacházel dostatek potravy pro jejich dobytek.

Zde je nutné udělat krátkou odbočku a vysvětlit historické vlastnictví půdy na území Darfúru. Lenní systém, který tam byl po celá staletí používán, byl založen na takzvaném principu hakura, kdy půdu vlastnila celá komunita obyvatel a vůdce tohoto společenství byl jejím správcem. Právě on nesl zodpovědnost za její rozdělení pro obdělávání.

Z tohoto systému však byly vyjmuty skupiny arabsky mluvících pastevců a nomádi žijící na severu Darfúru, kteří se museli spoléhat na své zvykové právo migrovat a pást dobytek na územích vlastněných farmáři. Při jejich migraci ze severu na jih byl pro ně po domluvě s farmáři vytvořen koridor, v kterém se mohli pohybovat.

Tento koridorový systém fungoval bez problému až do 80. let minulého století, kdy došlo ke zmíněnému suchu. Kočovníci se svými stády byli donuceni čím dál častěji překračovat vytyčené hranice koridoru a střetávali se s farmáři, kteří si své území chránili. Boje, které to vyprovokovalo, zasely podhoubí pro vzájemnou nevraživost mezi arabsky mluvícími nomády a nearabským zbytkem obyvatelstva.

Kvalitě života v Darfúru nepřidala ani marginalizace oblasti v rámci celého Súdánu. Darfúr zůstával bez potřebné infrastruktury a rozvojové pomoci. Pocit "méněcennosti" a zanedbání ze strany centrální vlády vedl ke vzniku prvních povstaleckých skupin, které bojovali proti vládním jednotkám.

Drobné potyčky a střety vyvrcholily v dubnu 2003, kdy povstalci přepadli letiště al-Fashir na severu Súdánu, zničili vojenské vybavení a přemohli příslušníky súdánské armády. Tato událost je všeobecně považovaná za rozbušku následné genocidy.

Centrální súdánská vláda byla v šoku, že "ozbrojení bandité" (jak povstalce často označovala) byli schopni přemoci příslušníky armády. A jelikož kvůli stále probíhající válce s Jižním Súdánem nemohla do oblasti poslat další jednotky, uchýlila se k bezohledné taktice takzvané zástupné války, která zahrnovala zneužití etnických rozdílů a zaměření se na specifické skupiny obyvatel, jež poštvávala proti sobě.

Výsledkem byl vznik nechvalně proslulých bojovníku Janjaweed ("ďáblů na koních"), jež doposud mají na svědomí přes 300 tisíc mrtvých a dalších 2,5 milionu donutili k útěku. Vraždí muže, ženy a dětí, znásilňují a vypalují celé vesnice, aby se přeživší neměli kam vrátit.

V roce 2008 vyslalo OSN regionu hybridní mírovou operaci UNAMID, která měla za úkol zajistit mír v Darfúru. Hybridní proto, že při ní – z politických důvodů – spolupracují jednotky OSN a Africké unie. Přestože původně měla mít k dispozici až 26 tisíc vojáků, do oblasti dorazilo jen devět tisíc. Mise se navíc od začátku potýklaa se špatným a nedostatečným vybavením.

Nejtvrdší boje od začátku konfliktu

Přestože od začátku mírové mise uplynulo už sedm let, poslední dva roky je celá oblast svědkem nejtvrdších bojů od začátku konfliktu. Letos média informovala o útocích vládních jednotek na města a vesnice pod správou rebelů, které donutily místní obyvatelstvo schovat se do jeskyní v blízkých horách.

Janjaweed a vládní jednotky pro své pozemní i vzdušné útoky používají na bílo natřená letadla, vrtulníky a terénní auta, aby z dálky mezi civlisty vzbudily pocit, že jde o příslušníky mírových sil UNAMID.

Eskalace konfliktu od loňského roku donutila k útěku přes 430 tisíc lidí. Podle údajů OSN se tak celkový počet uprchlíků zvýšil na 2,5 milionu (z toho 1,5 milionu dětí). Mnoho z nich má prakticky nulové vyhlídky na to, že se ještě někdy do svých domovů vrátí. Aristide Nononsi, nezávislý expert OSN pro lidská práva v Súdánu, po letošní květnové návštěvě Darfúru prohlásil, že uprchlíci žijí v neustálém strachu z ozbrojených skupin a kriminality.

Bojové skupiny Janjaweed napojené na centrální súdánskou vládu praktikují metodu "spálené země". Ničí domy, farmy a pole. Tato taktika vede k akutnímu podvyživení místních obyvatel. Podle UNICEF až dva miliony dětí mladších pěti let trpí chronickou podvýživou. A přes půl milionu z nich hrozí smrt z akutního nedostatku potravy.

Podvyživení a nízké procento očkovaných letos v dubnu také vedly k propuknutí epidemie spalniček, které se rozšířily prakticky po celé oblasti Darfúru.

Bezútěšné vyhlídky 

Konec konfliktu se v současné době zdá být nedohlednu. Speciální fond OSN pro pomoc obyvatelům Súdánu, který původně počítal s miliardou dolarů, zatím vybral jen 28 procent celkové částky. UNICEF tvrdí, že dokonce ještě méně. 

Súdánská vláda také od roku 2009 ze země vyhostila více než půl tuctu humanitárních organizací a jejich pracovníků. Uprchlíci trpí nedostatečným zásobováním, chybí jim potraviny, voda, léky a další životně důležité věci. 

Mezitím byl súdánský prezident al-Bašír zvolen na další pětileté období. Očekávat, že by dobrovolně předstoupil před Mezinárodní trestní soud v Haagu, kde by čelil obvinění z genocidy na vlastním obyvatelstvu, se nedá. Zvlášť ne poté, co mu státy Ligy arabských států vyslovily podporu. Al-Bašír tak mohl v klidu navštívit Katar či Egypt, aniž by se musel obávat svého zatčení. Stejně tak Africká unie prozatím jeho zatčení odmítá.

Zatímco svět řeší uprchlíky ze Sýrie, situaci na Ukrajině či v Jemenu, první genocida 21. století pokračuje bez povšimnutí. Vesnice povstalců v Darfúru přitom znovu a znovu lehají popelem, dál se znásilňují a vyvražďují lidé. A vyhlídky na zastavení krveprolití jsou nulové.