Největší napětí panuje v současné době kolem povodí řek Jordán a Tigris. Jordán je poměrně malá řeka, ale její povodí je sdíleno několika silně antagonistickými státy – Jordánskem, Sýrií, Izraelem a Libanonem, jejichž politické a vojenské vedení je značně nestálé. Jedním z prvků, který přímo přispěl k válce v roce 1967, byla na začátku 60. let snaha členů Arabské ligy divergovat prameny Jordánu mimo území Izraele.

Izraelský premiér tehdy prohlásil, že voda je otázkou života Izraele a židovský stát tak udělá vše, aby zajistil její dostatečný přísun do země. Během izraelsko-arabské války v roce 1967 Izrael okupoval většinu pramenů Jordánu. I v současné době většina vody, která se spotřebuje na území Izraele, do něj přitéká z území okupovaných v roce 1967.

Řeka Tigris protéká po cestě do Perského zálivu Tureckem, Irákem a částečně tvoří jejich hranice se Sýrií. A právě Turecko přišlo s ambiciózním projektem na stavbu 22 přehrad. Oficiální verze je snaha zajistit dostatek elektřiny a vytvořit pracovní místa. Problém však je, že tím Turecko úplně ovládne Tigris a jeho tok ve státech ležících pod jeho územím.   

Nejrizikovější stavbou v celé kaskádě je přehrada Ilisu ležící takřka na dohled Sýrie a Iráku.  Kurdové, na jejichž území se přehrada nachází, upozorňují, že stavba zničí cenné památky z období starověké Mezopotámie, například archeologické naleziště ve městě Hasankeyf, které skončí kompletně pod vodou a místní obyvatelé navíc kompletně přijdou o domov.

Hasankeyf skončí pod vodou kvůli přehradě, která umožní Turecku ovládnout vodu v regionu | zdroj: Vlastní foto autora

Přehrada Ilisu je pro Ankaru natolik strategická, že ji hlídá na 1,6 tisíce tureckých vojáků a všichni dělníci, kteří bydlí ve 13 km vzdáleném městě Dargecit dojíždí do práce pod ochranou vojenského konvoje, jehož součástí jsou i tanky.

Vláda nad Nilem

Další problematickou oblastí je povodí Nilu, které není jen největším na světě, ale také nejdelším (zabírá téměř 10 procenta veškeré plochy Afriky). Průtok Nilu je však jen průměrný, což vyvolává talky mezi státy v jeho povodí. Některé z nich jsou totiž na vodě z Nilu přímo existenčně závislé.  

Egypt pokrývá vodou z Nilu až 97 procent celkové dodávky pitné vody. Jenže než se voda Nilu dostane na území Egypta, musí protéct dalšími deseti státy. Taková situace není pro Egypt zrovna ideální, a tak se v minulosti snažil zajistit stabilní dodávky vody bilaterálními smlouvami (například se Súdánem v roce 1959, kdy došlo v podstatě na rozdělení veškeré vody, která Nilem protéká, mezi Egyptem a Súdánem).

Dřívější dohody však v současné době naráží na zvyšující se odpor ostatních států na horním toku Nilu, které tvrdí, že smlouvy byly prvně uzavírány ještě v době koloniální nadvlády a nebyly s nimi konzultovány. Tyto státy se navíc rychle ekonomicky rozvíjejí, s čímže je spojený i populační boom. Nejvíc se to týká Etiopie, která buduje na svém přítoku Nilu soustavu velkých vodních elektráren, aby mohla elektřinou napájet svůj stále rychleji se rozvíjející si průmysl.

Etiopské práce však silně znervózňují Egypt, protože přehrady by mohly snížit průtok Nilu a řeka by tak ocitla v rukou Etiopie jako zbraň. Expertní mezivládní tým složený ze zástupců zainteresovaných zemí před několika lety vypracovali novou smlouvu o Nilu. Jenže Egypt a Súdán odmítly dokument podepsat.

Napětí v povodí Nilu tak eskalovalo. Na jedné straně nyní stojí Egypťané a Súdánci, na straně druhé všechny ostatní státy v povodí v čele s Etiopií. Situaci nepomohlo ani odhalení společnosti Strategic Forecasting známé také jako "stínová CIA", že Súdán v roce 2010 tajně povolil používat jeho letiště egyptským stíhačkám, které by případně útočily na rozestavěné etiopské přehrady.  

V zajetí vody 

Vodní války také hrozí v oblasti Jihoafrické republiky a Lesotha, malého státu zcela vnořeného do JAR. Na území Lesotha se nachází obrovská zásobárna vody. Jihoafrická republika si byla vždy této své závislosti na Lesothu vědoma, v 80. letech proto rozhodla o stavbě velkých přehrad, které by sloužily jako pojistka stabilních dodávek vody.

Jenže Lesotho se proti tomu vzbouřilo a dokonce hrozilo, že se dodávka vody do JAR úplně přeruší. Jihoafrická republika na toto nebezpečí zareagovala vojenskou intervencí v roce 1998, která byla oficiálně označena jako mírová operace na podporu rozvoje demokracie a stability v tomto horském království. Ve skutečnosti šlo o přehrady. Vliv malých, ale strategických států jako Lesotho v budoucnu bude silně stoupat. Poroste však i agresivita sousedních států, které se budou snažit ovládnout vodní zdroje. Lesotho se tak nakonec může stát zajatcem vlastní vody.

Vodní války

Boje o vodu hrozí také v jihovýchodní Asii v povodí Gangy, Brahmaputry a Indu (jde tedy o Indii, Pákistán a Bangladéš). Indická vláda vypracovala projekt na propojení všech 37 řek, které pramení v Himalájích a tečou směrem na jih, do jednoho plně regulovatelného říčního systému a poté tento systém propojit s řekami na jihu země.

Indický plán je však pro sousední Bangladéš přímo národní katastrofou. Pokud Indie opravdu odvede část vody ze svých severních řek do jižních částí země, v Bangladéši klesne průtoku řek a oceán si zabere další velkou část rovin, které jsou domovem milionů Bangladéšanů.

Stabilita všech společenských formací vždy závisela na dostatku vodních zdrojů. Jejich množství se však bude s globální změnou klimatu a nárůstem světové populace neustále snižovat. Naše století tak nejspíš nebude stoletím ropných válek, ale válek o mnohem důležitější kapalinu pro přežití člověka. 

Autorem je externí spolupracovník redakce Miloš Krejčí