Koktání je porucha řeči, která postihuje zhruba procento populace. Většinou se vyskytuje u dětí mezi druhým a pátým rokem a pod vedením logopeda se dá zavčasu odstranit. Někdy však koktavost zůstává až do dospělosti. Kromě toho bývá koktání často způsobeno, nebo minimálně zhoršeno emočním traumatem či úzkostí.

Každý asi zná Demosthenovu samoléčbu pomocí kamínků. Jeho technika je proti tomu, co za uplynulých 2500 let vymysleli různí léčitelé, šarlatáni, ale i učení lékaři, vlastně poměrně sympatická. Rozhodně alespoň jedna z nejméně bolestivějších.

V minulosti se tato porucha, z části dědičná, fyziologická i neurologická, vysvětlovala různými příčinami, mezi nimiž samozřejmě nechyběl ani boží trest za nemravné chování či posedlost ďáblem.

Jen si tak trochu říznout...

Tomu samozřejmě odpovídaly i způsoby léčby. Kromě jazykových cvičení, proti nimž nemají co namítat ani současní logopedi, tak léčitelé sahali po hypnóze, psychoanalýze, drogách, elektrošocích, ale i po chirurgických zákrocích, jako třeba propíchnutí jazyka horkými jehlami.

S asi nejdrsnější terapií přišel pruský chirurg Johann Friedrich Dieffenbach, který věřil, že je koktání způsobeno křečí v hlasivkách, která se dál přenáší přes jazyk, jemuž tak znemožňuje správné fungování při mluvě.

Řešením podle něj bylo vyříznutí trojúhelníkového klínu u kořene jazyka, čímž se zvýší jeho pohyblivost. První operaci provedl v lednu 1841 třináctiletému chlapci, a to bez narkózy! Během roku následovalo dalších zhruba 250 zákroků ve Francii a v Německu – všechny bez narkózy, aby se přišlo na to, že drsný zákrok překvapivě vlastně vůbec nepomáhá…