Očekávaný a spravedlivý trest

Rozsudek nad Mladičem se dal očekávat a jakýkoliv jiný trest by byl neadekvátní. Přesto jde o nejdůležitější verdikt ICTY nad armádním představitelem. Obětem to samozřejmě už život nevrátí, ale jde o historický triumf mezinárodní justice. Je názorným odstrašujícím příkladem pro všechny válečné zločince, že za své skutky mohou také být jednoho dne pohnáni k odpovědnosti. Když už mezinárodní společenství nedokáže těmto činům zabránit, zůstává alespoň naděje na pozdní spravedlnost.

Haagský tribunál uznal Ratka Mladiče vinným v deseti z jedenácti bodů obžaloby, včetně genocidy v souvislosti s ostřelováním Sarajeva nebo se srebrenickým masakrem z července 1995, kdy bosenskosrbské jednotky vyvraždily osm tisíc zajatých muslimských mužů. Vinen je rovněž ze zločinů proti lidskosti a z porušení zákonů nebo zvyklostí válečného práva, včetně braní rukojmích z řad pozorovatelů OSN a příslušníků mezinárodních sil UNPROFOR.

Jde sice o prvoinstanční rozsudek, který je nepravomocný a proti němuž se obhajoba hodlá odvolat. Důkazy proti Mladičovi jsou nicméně tak nesporné, že odvolání jen těžko něco změní. Soudce Alphons Orie označil Mladičovy zločiny za jedny z nejohavnějších, jaké kdy lidstvo poznalo.

Šlo zároveň o poslední rozsudek, jímž vyvrcholila práce haagského tribunálu. ICTY ustavilo OSN už během války v roce 1993 a soud své působení definitivně ukončí k letošnímu 31. prosinci.

Smír na Balkáně stále v nedohlednu

Po šesti letech, 530 dnech procesu a téměř 600 svědeckých výpovědích soudci ICTY vyslovili jeden ze svých nejdůležitějších verdiktů. Rozsudek nad Mladičem ale nedokáže zakrýt skutečnost, že mezinárodní soudy jsou nadále slabé. Pachatelům se dostávají na kobylku až v okamžiku, kdy tito ztratí svou moc, anebo kdy je nechají padnout mocnosti, které je až dosud kryly.

Odstrašující příklad má proto jen omezenou platnost a dokonce by mohl posílit srbský nacionalismus, který je v těchto dnech opět na vzestupu. Kauza Mladić by proto měla být podnětem k tomu, aby Evropa a svět opět věnovaly pozornost výbušné situaci na Balkáně.

Navzdory odsouzení Mladiče a dalších válečných zločinců totiž zůstává smír na Balkáně jen přáním do budoucna. Bosenská společnost je i 22 let po skončení války ještě hodně vzdálená od vyjasnění odpovědnosti a viny – stejně jako od nové společenské, politické i ekonomické orientace.

Navzdory pozdní spravedlnosti otravuje válečné dědictví dodnes vztahy a ovzduší na Balkáně. Smír je stále ještě daleko a předpoklady pro něj se v posledních letech dokonce ještě zhoršily. Pokulhávající evropská integrace, geopolitická přetahovaná mezi Ruskem, Tureckem a Západem, tlak způsobený migrační vlnou z Blízkého východu – to všechno zvyšuje v tomto regionu nejistotu.

Na pozadí těchto událostí dokonce slaví mýty o obětech a nacionalismus devadesátých let částečný politický comeback, anebo dokonce nikdy nezmizely. To se odráží nejen v podpoře, jíž se Mladić dodnes v Srbsku těší, ale i v posilování etnicky definované identity v jiných balkánských státech.

Etnické dělení jako soudek se střelným prachem

Nacionalistické vedení Republiky srbské dodnes nestojí o společný bosenský stát, ale o rozdělení a odtržení podle etnických a náboženských hranic. To samozřejmě nevyřeší ani jeden skutečný problém občanů, nedá to do pohybu ekonomiku a ani to nesníží nezaměstnanost. Jen to udrží u moci současné vedení.

Je prubířským kamenem každé společnosti, zda dokáže nejen poukazovat na vlastní oběti, ale přiznat si i vlastní pochybení. Pokud vezmeme sebekritiku jako měřítko, pak bilance po dlouhých letech práce tribunálu není v celé balkánské společnosti právě nejlepší.

Přesto lze z procesu s Mladičem vyvodit poučení. Genocida ve Srebrenici byla největším zločinem v Evropě od konce druhé světové války a byla namířena proti lidem, kteří měli jen jeden společný znak: muslimská jména.

Masovým vraždám, které Mladić nařídil, předcházela mohutná protiislámská propaganda. Bosenci s muslimskými jmény byli automaticky označkování jako extremisté, radikálové a teroristé. A lidem se namluvilo, že od nich paušálně hrozí nebezpečí.

I devadesátá léta tak znovu potvrdila, kam vede nenávist proti určitým etnickým skupinám živená po několik let. Rozsudek nad Mladičem proto zůstává varováním pro nás všechny, aby se lidé paušálně nerozdělovali podle skupin, ale aby se vnímali jako individua.

Fešácký kriminál pro masového vraha?

Ti, kdo Mladiče blíže poznali, přitom tvrdí, že masakr v Srebrenici v červenci 1995 nepřímo způsobila i sebevražda jeho dcery. Studentka medicíny Ana si vzala život v březnu 1994 otcovou pistolí, když se prý dozvěděla o jeho roli v etnických čistkách. Mladić se po její smrti zatvrdil.

Po válce se mu pak dařilo 16 let unikat spravedlnosti. Z čela bosenskosrbské armády nedobrovolně odešel v listopadu 1996 a do vydání bývalého srbského a jugoslávského prezidenta Slobodana Miloševiče ICTY v červnu 2001 žil Mladić poměrně v klidu v Srbsku. Pak se ale musel skrývat. To se mu dařilo i s pomocí přátel v srbské armádě do května 2011, kdy byl zatčen na severu Srbska a nedlouho poté vydán ICTY.

Mladić podle médií utrpěl od začátku svého skrývání nejméně jeden infarkt a během pobytu ve vězení tribunálu i několik mozkových příhod, možná i slabší mrtvici. Proces s ním začal 16. května 2012 a závěrečné řeči obžaloby a obhajoby zazněly loni v prosinci.

Mladić sedí v Haagu šest let. Jeho cela má jedenáct metrů čtverečních, z okna kouká na stromy, vaří se tu jugoslávská strava. Bylo by laciné a banální říct, že se mu daří lépe než jeho obětem. To tak u pachatelů většinou bývá. A pokud by se tato praxe měla změnit, nešlo by už o trest, ale o pomstu. A ani pomsta žádného mrtvého neoživí.

Banální ale už není to, jak moc si 'balkánský řezník' svou roli v Haagu užíval a vychutnával. Viditelně mu dělalo dobře, že se už nemusí skrývat jako v předchozích letech jako bezejmenný muž na útěku. Dvakrát týdně vyměnil ve vyšetřovací vazbě tepláky za oblek a kravatu. A pak vstoupil na scénu, protože přesně tak soudní síň skrytou za neprůstřelným sklem chápal.

Žádná lítost, ale drzá pýcha na roli, kterou sehrál při krvavém vyhánění nesrbského obyvatelstva z území, na něž si Srbsko dělalo nárok. A za tento postoj srbští nacionalisté svého hrdinu oslavovali. Sledovali, jak se posmíval soudcům nebo jak se od svých bývalých podřízených v roli svědků nechal oslovovat "generále" jako za starých časů. ICTY podle něj není soud, nýbrž komise NATO. Celé líčení označil za pokus kriminalizovat srbský národ, který se jen bránil proti agresi.

Generál neprojevil ani pozdní lítost

Mladić zkrátka není schopen projevit lítost nebo připustit odpovědnost za své zločiny. Během celého procesu buď péroval soud za jeho předpojatost, anebo zarytě mlčel. Obhájci se pokoušeli smýt ze svého mandanta vinu a bagatelizovat zločiny, ze kterých se kvůli jednoznačným důkazům prostě vykroutit nešlo. Smutným vyvrcholením pak byla Mladičova komedie při čtení rozsudku, když mu soud zamítl žádost o konzultaci s lékařem. Čtyřiasedmdesátiletý generál byl následně vykázán ze soudní síně.

Hysterické scény jen dokazují, že Mladić zůstal věrný svému paranoidnímu obraz světa, který přiživují údajná spiknutí. Své zločiny vždy omlouval ochranou Srbů v Bosně před údajnými muslimskými fanatiky. Generál se považuje za bojovníka ve válce kultur, za ochránce křesťanského světa před historickým úhlavním nepřítelem islámem.

Étos oddaného vojáka se u něj mísil s vražednými představami velkosrbského nacionalismu, který bezohledně přiživovali právě jedinci typu Slobodana Miloševiče nebo Radovana Karadžiče. Mladić tyto fantasmagorické sny uváděl do praxe – vraždami, mučením, znásilňováním a rabováním.

V tomto pokřiveném obrazu světa nefigurovali žádní nevinní civilisté, ale leda tak 'kolaterální škody'. A nedostatek empatie, s nímž se na západním Balkáně dodnes vzpomíná na vlastní oběti a ignoruje se utrpení sousedních národů, je tragédie, která bude trvat ještě dlouho.

ICTY odvedl svou práci a končí

Haagský tribunál došel do cíle své dlouhé cesty. Jde přitom o ojedinělý historický experiment mezinárodní justice. Když byl v roce 1993 zřízen na základě rezoluce OSN, nebyly ještě války v Chorvatsku a v Bosně a Hercegovině ani u konce a boje v Kosovu a v Makedonii ještě ani nezačaly. Haagský tribunál téměř čtvrt století soudil hlavní viníky krveprolití, které trvalo deset let. Obžaloval 161 lidí, do vězení jich poslal 84 a dal šest doživotí; v 37 případech byla obžaloba stažena nebo byl proces předčasně ukončen (třeba kvůli úmrtí obžalovaného).

ICTY k 31. prosinci definitivně ukončí činnost. Jeho agendu převezme Mechanismus OSN pro mezinárodní trestní tribunály (MICT), který v roce 2010 ustavila Rada bezpečnosti a pod nějž spadají i všechna odvolání podaná od července 2013.

Jen nenapravitelní optimisté doufali, že se mezinárodnímu tribunálu podaří zajistit usmíření na Balkáně. Jednotlivé tamní společnosti se musí se svými dějinami vyrovnat samy a samy také vytvořit podmínky pro usmíření. To je samozřejmě úkol, který bude trvat několik generací, a šance na úspěch jsou nadále nejisté. Každopádně se ale tribunálu podařilo odklidit z cesty tu největší překážku: dal pod zámek ty nejhorší válečné štváče a vrahy.

Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii byl první orgán svého druhu od dob Norimberského a Tokijského tribunálu, které byly zřízeny po druhé světové válce. Po ICTY vznikl v listopadu 1994 ještě Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu a v roce 2002 Mezinárodní trestní soud (ICC) - stálý orgán, který má stíhat genocidu, zločiny proti lidskosti, válečné zločiny nebo zločin agrese.

Srovnání ICTY s Norimberským a Tokijským tribunálem nicméně pokulhává – už jenom kvůli délce trvání. V Německu a v Japonsku vynesly vítězné mocnosti v mnohem kratší době verdikty kvůli mnohem horším a větším zločinům. V Haagu se odehrával především proces hledání pravdy. Na rozdíl od druhé světové války zde totiž nebylo možné tak jednoznačně přisoudit některé ze stran vinu, jako v případě monstrózních nacistických zločinů.

Když v šedesátých letech odsoudili několik nacistických masových vrahů za holocaust, spočítal jim tehdy německý týdeník Die Zeit cynický, ale pravdivý účet: 10 minut za mřížemi za každou oběť. Podobné počty jsou u Mladiče zbytečné. Už jenom proto, že se neví, kolik let si 74letý muž po několika mrtvicích skutečně odsedí. Ale až pomine mediální humbuk a srbští nacionalisté dostatečně oslaví svého mučedníka, bude nemálo těch, kdo se budou možná oprávněně ptát, co tento proces vlastně komu přinesl.