Před 20 lety skončila nejkrvavější kapitola rozpadu Jugoslávie
14. 12. 2015 – 8:11 | Magazín | roj
Sto tisíc mrtvých a statisíce lidí, kteří museli opustit své domovy. Bosenská válka v 90. letech trvala sice "jen" tři a půl roku, ale byla nejkrvavějším konfliktem doprovázejícím rozpad tehdejší Jugoslávie. Zbraně utichly až 21. listopadu 1995 po vyjednání mírové dohody v americkém Daytonu a jejím podepsání 14. prosince. Za svou roli v konfliktu si trest odpykala jen Biljana Plavšičová, která se na jaře 1992, když vyhlásili bosenští Srbové vlastní stát, stala se jeho druhým nejvyšším představitelem po prezidentovi Radovanu Karadžičovi. Ten na soud teprve čeká, například Slobodan Milošević se ale rozsudku za genocidu a válečné zločiny nedočkal, zemřel před jeho vynesením.
Kořeny konfliktu, který začal na jaře 1992, je možné hledat hluboko v minulosti, za druhé světové války, kdy se hornatá Bosna ovládaná ustašovským Chorvatskem stala dějištěm těžkých bojů. A také masakrů, které v mnoha případech neměli na svědomí Němci, ale jejich místní spojenci.
Během vlády komunistické strany, která založila novou Jugoslávii na étosu partyzánského odboje, všeobecném bratrství a jednotě, se ale o vinících spíše mlčelo a historická nevraživost tak zůstávala skryta.
Na povrch vyplavala začátkem 90. let, kdy po rozpadu sovětské říše začala erodovat i jugoslávská federace. Po krátkých bojích ve Slovinsku a válce v Chorvatsku se v roce 1992 konflikt přelil do Bosny, kde žili pravoslavní Srbové, katoličtí Chorvati a islám vyznávající Bosňáci.
Srbové byli proti nezávislosti, začala občanská válka
Zatímco dva posledně jmenované národy prosazovaly vyhlášení nezávislosti, Srbové byli proti. Jelikož ale tvořili jen asi třetinu obyvatelstva, nemohl ani srbský bojkot referenda na věci nic změnit.
Nedlouho poté, co se na přelomu února a března 1992 voliči rozhodli pro samostatnost, vypukly v Bosně první potyčky, které brzy přerostly v občanskou válku. V ní měli dlouho na vrch Srbové, jimž na samém počátku konfliktu pomáhaly jednotky Jugoslávské lidové armády, stažené ze Slovinska a Chorvatska.
Pomoc ale neskončila ani tehdy, když federální vojsko v květnu 1992 odešlo do zbytkové Jugoslávie - bosenským Srbům totiž zanechalo na místě výzbroj.
Srbové postupně ovládli dvě třetiny země a do karet jim hrály i rozbroje mezi dosavadními spojenci, tedy Bosňáky a Chorvaty, které ukončila až dohoda podepsaná v březnu 1994.
Po masakru ve Srebrenici bylo jasné, že je potřeba zahájit jednání o míru
Cestu k jednání o míru ale otevřely vojenské zásahy proti srbským silám, vyvolané masakry civilistů včetně povraždění zhruba 8000 muslimských mužů ve Srebrenici. Karty zamíchala i letní ofenzíva chorvatské armády proti Republice srbská Krajina, neuznanému státu tamních Srbů.
K jednacímu stolu bosenskosrbští představitelé (a jejich bělehradský protektor Slobodan Milošević) usedli až poté, co letadla Severoatlantické aliance během srpna a září zaútočila proti jejich těžkým zbraním, radarovým stanicím a komunikačním zařízením po celé Bosně.
Dohoda o příměří, která byla podepsaná 11. října 1995, pak byla výsledkem diplomatické ofenzivy mezinárodního společenství, zejména amerického vyjednávače Richarda Holbrooka.
Výsledkem jednání bylo nejen šedesátidenní příměří, ale i skutečný konec války, která zemi sužovala od jara 1992. Na základě dohod, uzavřených v listopadu 1995 na letecké základně v americkém Daytonu, Bosna získala také nové politické uspořádání.
Rozdělení na muslimsko-chorvatskou Federaci Bosny a Hercegoviny (51 procent území) a Republiku srbskou (49 procent území), nad nimiž stojí jen slabé ústřední orgány a vysoký představitel mezinárodního společenství, platí i dnes.
Ani dnes spory nekončí, napětí se naopak zvyšuje
Administrativní rozdělení Bosny a Hercegoviny, které do značné míry kopírovalo výsledky válečných operací, přitom mnoho lidí vnímalo jako dočasné řešení. Po 20 letech se ale ukázalo, že přehrady mezi jednotlivými národy nejen že nezmizely, ale někdy ještě posílily.
Například do svých bývalých domovů, které se ocitly na území jiné entity, se vrátil jen málokdo. V poslední době se pak ozývají zejména ze srbské strany hlasy, jež považují Bosnu a Hercegovinu za mrtvý stát.
Země, kdysi vnímaná jako příklad poklidného soužití tří různých národů a náboženství, se v současnosti potýká nejen s etnickým napětím, ale i s hospodářskými těžkostmi, vysokou nezaměstnaností a obecnou ztrátou iluzí.
To vše provází velký úbytek obyvatelstva, který začal už během války. Zatímco ještě v roce 1991 žilo v Bosně a Hercegovině zhruba 4,4 milionu obyvatel, předloňské sčítání - první poválečné - dospělo k číslu 3,8 milionu obyvatel.
Milníky války v Bosně a Hercegovině
29. února až 1. března 1992 - V Bosně se konalo referendum, ve kterém se téměř dvě třetiny voličů vyslovily pro nezávislost. Hlasování ale bojkotovali místní Srbové, představující asi třetinu obyvatel. Nezávislost Bosny vyhlásil prezident Alija Izetbegović 3. března 1992.
5. dubna 1992 - Začalo obléhání bosenské metropole Sarajeva srbskými silami, které zprvu podporovaly i jednotky Jugoslávské národní armády (JNA). Blokáda byla ukončena teprve na základě daytonské mírové dohody poslední únorový den roku 1996.
6. dubna 1992 - Evropské společenství uznalo nezávislost Bosny a Hercegoviny, ve stejný den byla vyhlášena Republika srbská v Bosně a Hercegovině (jako součást Jugoslávie).
- Při střelbě do protiválečné demonstrace v Sarajevu zemřelo pět lidí; sice veřejně známé, nikoli ale první oběti občanské války na území Bosny. Lidé umírali už předtím, například v důsledku bojů o chorvatský Dubrovník v roce 1991.
5. června 1992 - V Bosně byly rozmístěny první jednotky Ochranných sil Organizace spojených národů (UNPROFOR). "Modré přilby" zprvu ochraňovaly hlavně sarajevské letiště, odkud proudila do země humanitární pomoc.
6. června 1992 - Z Bosny se stáhly poslední jednotky JNA, většinu svých zbraní však předaly místním Srbům.
19. června 1992 - Ve střední Bosně a kolem řeky Neretvy v Hercegovině vypukly boje mezi dosavadními spojenci, bosenskými Chorvaty a Bosňáky (Muslimy). Skončily až v únoru 1994.
9. října 1992 - Rada bezpečnosti OSN schválila rezoluci vyhlašující zákaz vojenských přeletů nad Bosnou, často ovšem porušovaný. V dubnu 1993 proto byl vyhlášen zákaz všech letů (kromě těch povolených mezinárodními silami) a na bezletovou zónu dohlížela letadla NATO.
2. ledna 1993 - Šéfové Konference o bývalé Jugoslávii David Owen a Cyrus Vance předložili návrh na ukončení války, základem bylo rozdělení Bosny na deset kantonů na etnickém základě. V polovině května ale plán odmítli bosenští Srbové. Neúspěšně dopadlo i několik dalších návrhů v letech 1993 a 1994.
28. srpna 1993 - Byla vyhlášena separatistická Chorvatská republika Herceg-Bosna (už od roku 1991 se formoval její předchůdce, Chorvatské společenství Herceg-Bosna). Existenci kvazistátu ukončila až dohoda s Bosňáky v únoru 1994.
6. května 1993 - Rada bezpečnosti OSN vytvořila šest "bezpečných zón", muslimských enkláv uvnitř Srby ovládaného území. Vedle Srebrenice (vyhlášena již od 21. dubna) tam patřily Sarajevo, Tuzla, Žepa, Bihać a Goražde.
27. září 1993 - Muslimská enkláva Bihać se vyhlásila Autonomní oblastí Západní Bosna. Území, jehož fungování tolerovali Chorvati i Srbové, si jistou míru nezávislosti na centrální bosenské vládě udrželo až do léta 1995.
5. února 1994 - Při masakru na tržišti Markale v centru Sarajeva zahynulo 68 lidí. O tom, kdo osudnou střelu vypálil, se dodnes vedou spory, vyšetřování ukázalo spíše na Srby. Ti během února po výhrůžkách bombardováním letouny NATO stáhli těžké zbraně z okolí Sarajeva.
18. března 1994 - Představitelé Bošnáků, bosenských Chorvatů a Chorvatska podepsali dohodu o vytvoření muslimsko-chorvatské federace v Bosně a Hercegovině. Parlament bosenských Srbů o týden později odmítl připojení k chystané federaci.
10. dubna 1994 - NATO zahájilo na žádost UNPROFOR nálety na srbské síly ohrožující Goražde. Srbové poté zajali 150 "modrých přileb" a použili je jako lidské štíty; později je propustili. Ojedinělé útoky pro srbským silám ale pokračovaly i nadále.
6. července 1994 - Kontaktní skupina složená z USA, Ruska, Velké Británie, Německa a Francie předložila nový plán na rozdělení Bosny, podle kterého mělo 49 procent připadnout Srbům a zbytek muslimsko-chorvatské federaci. Srbové ho odmítli, což vedlo k velké roztržce Republiky srbské a Bělehradu.
11. července 1995 - Bosenskosrbské jednotky obsadily Srebrenici, "bezpečnou zónu" vyhlášenou OSN. Ženy, děti a starce dopravili Srbové na muslimská území, ale muže zmasakrovali. Počet obětí se odhaduje na více než 8000.
4. srpna 1995 - Chorvatská armáda zahájila operaci Bouře, namířenou proti separatistické Republice srbská Krajina, ležící kolem hranic Bosny. Ofenzíva byla koordinovaná s vedením muslimsko-chorvatské části Bosny a výrazně ovlivnila i situaci na bosenském bojišti, a to v neprospěch Srbů.
28. srpna 1995 - Druhý útok na sarajevskou tržnici Markale, zemřelo 37 lidí. Letouny NATO v reakci něj na přelomu srpna a září 1995 podnikly rozsáhlé nálety na bosenskosrbské pozice.
14. září 1995 - Bosenští Srbové podepsali v Bělehradě dohodu o stažení těžkých zbraní z okolí Sarajeva a o uvolnění cest do města. Bylo zastaveno bombardování NATO a pokračovala jednání za zprostředkování amerického vyjednávače Richarda Holbrooka.
11. října 1995 - Bojující strany podepsaly dohodu o příměří, která vstoupila v platnost po půlnoci na 12. října.
21. listopadu 1995 - Na americké letecké základně v Daytonu byla parafována dohoda o míru; mimo jiné stanovila rozdělení území Bosny mezi muslimsko-chorvatskou federaci a Srby v poměru 51:49. Oficiálně podepsána byla 14. prosince 1995 v Paříži.