Karadžičovy básně jsou podle kritiků přinejlepším průměrné, lépe si ale vedl jako psychiatr, lékařské vzdělání ostatně získal také na newyorské Columbijské univerzitě. Z jeho praxe, kterou vykonával hlavně v Sarajevu, se nicméně zachovaly i zkazky o tom, jak občas svým dobrozdáním pomohl někomu odložit nástup trestu.

Sám Karadžić ještě za časů Jugoslávie strávil ve vězení přes rok, důvodem prý byly machinace, díky kterým si spolu s Momčilem Krajišnikem postavili chaty nad Sarajevem.

Karadžičovi příbuzní ale tvrdí něco jiného - celá kauza byla podle nich pomstou jugoslávské tajné služby za to, že s ní Radovan odmítl spolupracovat během studijního pobytu v Americe. Jisté nicméně je, že po soudu a věznění opustil Karadžić myšlenku na přestěhování do Bělehradu, se kterou v polovině 80. let vážně koketoval.

V metropoli dokonce nějaký čas pracoval jako psycholog fotbalové Crvene Zvezdy a tehdy se také spřátelil se spisovateli, čelnými představiteli srbského nacionalismu.

Život plný mýtů

K němu měl blízko odmala, vyrostl totiž v prostředí plném mýtů o velikosti srbského národa. Jeho otec Vuko bojoval v řadách četníků a po vítězství Titových partyzánů byl odsouzen na sedm a později 15 let vězení.

Domů se vrátil až v roce 1950, když malému Radovanovi bylo pět let. Většina pramenů se shoduje v tom, že Karadžić byl dobrý student a není divu, že zatoužil po vyšším vzdělání. Nezamířil ale, jak to bylo počátkem 60. let u černohorských mladých obvyklé, do Bělehradu, ale do Sarajeva.

Otec sice původně chtěl, aby z něj byl středoškolský učitel, tuhle dráhu ale Radovan odmítl. "Co z toho budu mít, profesor sice kdysi něco znamenal, ale dneska jich je všude plno," řekl prý a zamířil na střední zdravotnickou školu a odtud na medicínu. "Vysoký, hubený, s dlouhými vlasy, v něčem mi připomínal Dona Quijota. Nejvíce asi chůzí a svým obnošeným kabátem," řekl o Karadžičovi jeho vrstevník a druh z internátu, uznávaný básník Rajko Petrov Nogo.

Zbojník nebo básník?

Ani na medicíně ale Radovan Karadžić, drže se poučky "správný Černohorec má být buď básník, nebo zbojník", nezapomněl na umění. "Byl zapálený do lékařského studia i literatury," vzpomínal jeho další někdejší přítel. Během studií se Karadžić seznámil i se svou budoucí ženou Ljiljanou, pocházející z prominentní rodiny sarajevských Srbů. Ambiciózní žena ho během let podle zlých jazyků postupně ovládla, zprvu se ale i díky ní dostal do sarajevské lepší společnosti.

Ta na přelomu 70. a 80. let etnický původ neřešila, a tak i pravoslavný Radovan Karadžić pravidelně přál svým muslimským i chorvatským přátelům k jejich svátkům. Situace se začala měnit koncem 80. let, kdy se Karadžić také dal na politiku. Své matce přitom kdysi řekl, že by "člověk měl dělat cokoli čestně a poctivě, do politiky by se ale pouštět neměl".

Někdejší řadový člen komunistické strany přitom zprvu uvažoval o zelených - "horší než komunismus je jen nacionalismus", tvrdil.

Stále na útěku

Nakonec ale - i pod vlivem spisovatele a známého propagátora myšlenky Velkého Srbska Dobrici Ćosiče - zakotvil v Srbské demokratické straně. Stál u zrodu Republiky srbské, kterou v letech 1992 až 1996 vedl. A už v říjnu 1991 v bosenském parlamentu vyhrožoval, že pokud si Bosna vyhlásí samostatnost, bude to cesta do pekel, na které bude muslimský národ zničen. Karadžić zprvu sloužil jako nástroj jugoslávského prezidenta Slobodana Miloševiče, nakonec se ale stal i pro něj přítěží.

Po vydání mezinárodního zatykače zmizel - nejspíše s pomocí srbských tajných služeb byl na útěku 12 let. Situace se změnila až po nástupu prozápadní bělehradské vlády, Radovan Karadžić byl zatčen v červenci 2008 a následně vydán haagskému Mezinárodnímu trestnímu tribunálu pro bývalou Jugoslávii.

Ukázalo se, že se před svým zatčením moc neskrýval a maskován dlouhými vlasy a mohutným plnovousem se úspěšně vydával za doktora Dragana Dabiče, propagátora alternativní medicíny.