Strany naslibují kdeco. Jejich volební programy jsou obsáhlé, k neučtení. Na první pohled můžete mít pocit, že v nich nic nechybí.

Ale chybí. Třeba plán, jak splácet dluhy.

Není to přitom okrajové téma. Státní dluh dosahuje 1,61 bilionu korun, jinak 1 610 000 000 000 Kč. A nejsou to cizí dluhy, ale vaše dluhy. Pokud je rozpočtete na 10,56 milionu obyvatel, vyjde vám 152 500 korun na hlavu.

Že to není váš dluh? Že žádné dluhy neděláte? Dělají je za vás ti, kterým dáváte plnou moc – které volíte. Anebo nevolíte. To je zkrátka riziko demokracie.

Těch 152 tisíc přitom pro leckoho není zanedbatelná suma. Přesto si s ní většina z těch, kteří se ucházejí o vaše hlasy, hlavu nelámou.

Kdo hledá, nenajde

Jedinou stranou, která v programu splátky státního dluhu zmiňuje, je ANO. Moudrý z plánů babišovců však volič být nemůže.

Na jednom místě programu ANO slibuje, že "bude snižovat dluh a hospodařit s přebytkem v závislosti na investičních možnostech". Na druhém, o pár stránek dál, zase ujišťuje: "Budeme stabilizovat dluh".

Takže snižovat nebo stabilizovat? To přece není totéž. A když snižovat, tak o kolik a jak? Můžete jen hádat. Tohle ze zmateného programu nevyčtete.

Sociální demokraté ve svém programu odhodlaně hlásají: "Nedopustíme vyšší zadlužování státu." To znamená, že o nějakých splátkách nemůže být řeč.

Podobně neotřelé budovatelské heslo mají Piráti: "Nepodpoříme nezodpovědné zadlužování budoucích generací." Zajímavá teze – dva zápory ve větě se ruší, potažmo vyjadřují klad. Takže z toho vychází: "Podpoříme zodpovědné zadlužování."

Na to se dá říct: Potěš nás pánbůh, dostat se do rukou Pirátů.

O tom, jak nakládat s nynějšími dluhy se ČSSD ani Piráti nezmiňují. A nic o tom nenajdete ani v programech dalších stran, které mají šanci překročit pětiprocentní práh a vstoupit po volbách (pátek a sobota 20. a 21. října) do sněmovny – KSČM, TOP 09, ODS, KDU-ČSL.

Proč bychom si nepůjčili?

Proč si však nepůjčovat, když věřitel je ochoten platit dlužníkovi za to, že si vezme úvěr? O státní dluhopisy byl v uplynulých letech takový zájem, že se prodávaly se záporným výnosem. Kupec platil státu za to, že si u něj může uschovat své peníze.

Proč ne, když Česká národní banka srazila úrokové sazby a držela korunu podhodnocenou? Tím pochopitelně přilákala spekulanty, aby skupovali vládní dluhopisy a sázeli na to, že koruna po uvolnění kurzu posílí. Nemýlili se.

Jenže tahle doba skončila. Nastávají normální časy, koruna plave, stát bude zase platit úroky jako běžný dlužník. Tím se jeho dluhy citelně prodraží.

Jistě, můžete namítnout, proč si dělat starosti, když se dluh snižuje. Letos státní dluh klesl o 3,3 miliardy. Pokud ale tuto částku porovnáme s celkovou výší dluhu (1,61 bilionu Kč), zjistíme, že tento pokles obnáší titěrných 0,2 procenta.

Pokud bychom spláceli dluh tímto tempem, dostali bychom se na nulu zhruba za 400 let. A to by ještě nesměly nastat krize.

K tomu se patří připomenout, že "sexy" čísla týkající se státního dluhu jsou píárově nastavena tak, aby doběhla do voleb. V listopadu bude muset vláda splatit starý dluhopis za 70 miliard korun. Na splátku si, jak jinak, zase půjčí. Tentokrát však dráž, za vyšší úroky.

O tomhle ale ANO skromně mlčí. Po volbách se to dá ustát snáz než před nimi.

Dluhový kolotoč

Pravda, bez dluhopisů se žádná evropská vláda neobejde a český dluh ve srovnání s jinými evropskými státy není nijak závratný, dosahuje 32,6 procenta hrubého domácího produktu. Posuzováno tímto měřítkem patří Česko k těm lepším státům. Když se poměřujeme s Řeckem (176,9 procenta HDP) nebo s Itálií (132,7 procenta), tak dokonce vynikáme.

Neměli bychom však mít jiné ambice? Co kdybychom se raději srovnávali s Lucemburskem (20 procent), anebo ještě lépe si brali příklad z Estonska (9,7 procenta)? Takový ctižádostivý a odpovědný cíl v programu žádné ze zmíněných stran nenajdete.

V době prosperity, kdy ekonomika roste, by přitom nemusel být nedosažitelný. Jenže vláda ani za pohodového růstu dluhy neplatila, pouze je otáčela – staré dluhopisy vyměňovala za dluhopisy nové.

Ministři možná vycházeli z přesvědčení, že dluh jednou zmizí, rozpustí se v inflaci a rostoucí ekonomice. Jenže ekonomika nemíří jen vzhůru, její vývoj je cyklický a prochází také krizemi, kdy její výkon klesá. A je přitom jasné, že ekonomiky s nižším dluhem jsou na tom (zejména v krizích) lépe, mohou víc investovat a nemusí tolik odírat obyvatele na daních.

Z programů stran je však patrné, že i příští vláda bude v jízdě na dluhovém kolotoči pokračovat. Bohužel.