Nehnutě ležím v příkopě a ani nedutám. Moc dobře slyším, jak si to dva páry těžkých vojenských bot kousek ode mě štrádují lesem. Kroky se přibližují a zřetelně začínám pochytávat i části rozhovoru. Dochází mi, co se stalo. Podle všeho ozbrojenci chytli tu vystrašenou holku, co jsme potkali ráno, vyhlásili tak poplach a pátrání po dalších uprchlících.

Jsou stále blíž u mne. Pokusit se nenápadně zmizet nemá smysl, všudypřítomné suché listí by mě prozradilo po pár krocích. Být chycený při přechodu hranice, to je tak na tři léta v kriminále. V lepším případě. V tom horším z toho kouká provaz.

Hra na totalitu

Ve skutečnosti ale není začátek padesátých let 20. století. Je 17. listopad roku 2018 a všechno je to jenom jako. Jde jen o outdoorovou vzdělávací hru Čára, která se snaží prostřednictvím zdánlivě reálných zážitků navodit atmosféru 50. let a přiblížit nejen téma emigrace z komunistického Československa, ale celkově další témata spojená se střetem jednotlivce s totalitním systémem.

Čára je takzvaný larp, za nímž stojí neziskový spolek Rolling zaměřený na rozvoj zážitkových a vzdělávacích her. Na Čáře pracovalo rovněž několik externistů a projekt byl realizován ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů.

Být součást oživlé historie

Čára vypráví příběhy skupin uprchlíků a převaděčů, kteří se v roce 1950 (tedy v době, kdy ještě nestála nechvalně známá železná opona a přechod hranic nebyl takovým riskem jako v pozdějších letech) setkali v šumavských lesích v příhraničí. Jejich charaktery jsou někdy více, někdy méně inspirovány skutečnými historickými postavami a událostmi. Najdeme zde od všeho trochu a osudy jednotlivých postav bohatě odrážejí celou historii první poloviny 20. století.

Objevují se zde například postavy německého původu, kterým se sice povedlo vyhnout odsunu, ale přesto si kvůli své národnosti vytrpěly od Čechů mnohé. Vedle nich tu jsou naopak ti, kdo se na divokém poválečném zúčtování s Němci podíleli, nebo i ti, kdo se stačili zaplést i s komunistickým režimem.

zdroj: Čára

Jednotlivé postavy organizátoři mezi hráče rozdělují již před hrou podle krátkých on-line dotazníků, které se vyplňují při přihlašování. Hráči následně obdrží potřebné informace, jako stručný životopis své postavy, fiktivní kádrový posudek od StB, případně osobní dokumenty či korespondence. Je třeba říct, že postavy jsou napsané velmi volně, což dává účastníkovi možnost si je interpretovat podle sebe a roli si přizpůsobit. Svým způsobem se jedná o jakousi velmi volnou verzi divadelního scénáře.

Víkendový zážitek

První uvedení projektu Čára se konalo 16. až 18. listopadu v okolí skautské základny v Mentaurově na Litoměřicku. Hře samotné předcházejí páteční workshopy, které pomáhají účastníkům se na hru lépe připravit a více osvětlit témata, s nimiž Čára pracuje. Součástí je pochopitelně i přednáška o historii první poloviny 20. století. Hráči jsou rovněž vybaveni potřebnými kostýmy a rekvizitami, především velkými kufry, které symbolizují poslední majetek postav.

Sobota účastníky vrhá již přímo do hry. Jednotlivé skupiny jsou odvedeny do okolních lesů a hráči přestávají na den žít své skutečné životy a stávají se někým jiným. Na den se ocitají v rolích uprchlíků s nejrůznějšími motivy k emigraci a jejich cesta přes "čáru" začíná.

Zážitek je servírován různými způsoby. Hra Čára rozhodně nestojí čistě na fyzickém prožitku a akci, kdy pochodujete kilometry lesem a táhnete s sebou kufr se svým posledním majetkem, nebo se plížíte a schováváte, aby si vás nevšimli procházející pohraničníci. Mnohem důležitější náplní je interakce se zbytkem vaší skupiny, která, jak bylo zmíněno, je složená z velmi odlišných charakterů, což přirozeně vede k osobním konfliktům.

Čím více se o postavách kolem sebe dovídáte, tím spíše jim přestáváte věřit a paranoia začíná být takřka hmatatelná. Postupně si uvědomujete, že si nikým nemůžete být jistí a že by takřka kdokoliv z vaší malé skupinky mohl být ve skutečnosti nastrčený spolupracovník StB vedoucí vás do pasti. Anebo nebezpečný zločinec, který do Německa neprchá před totalitou, ale před spravedlivým trestem a nebude mít problém vás za nejbližším stromem zamordovat a obrat o vaše poslední věci, aby si v novém životě trochu přilepšil.

zdroj: Čára

Příběh skupiny uprchlíků se tak postupně posouvá dál, jednotlivé zápletky gradují a večer je vysněná "čára" konečně na dosah. Ne všichni ji však nakonec zvládnou překročit. Některé může těsně před cílem odradit strach a raději se vrátí zpět. Jiní svůj osud svěří do rukou nedůvěryhodných převaděčů, kteří je podvedou. Další koupí kulku od pohraničníků a nejsou schopni pokračovat v cestě. Možností, proč se přechod nemusel podařit, je, jak nám ukazuje historie, mnoho.

Velká část postav ale pochopitelně uspěje a hranici do Německa po namáhavé cestě překročí. Ostatně i v rámci historie byla v této době před vznikem železné opony úspěšnost přechodů 60 procent a utéct přes "zelenou" hranici se povedlo téměř dvanácti tisícům lidí.

Vzdělávací potenciál?

Po sobotní hře se v neděli jako závěr konala moderovaná diskuse. Vedle témat vázaných na historii a na střet člověka s totalitou se objevilo i téma českého školství a s ním spojený problém výuky historie 20. století.

Řada účastníků hry poukazovala na to, že moderní dějiny se na školách mnohdy nestíhají pořádně probrat, často se jejich výklad zjednodušuje a někdy zapadnou pod množstvím informací a letopočtů z mnohem vzdálenější historie. Tu je samozřejmě také dobré znát, není pro nás ale tak relevantní jako události posledního století, jež se stále odrážejí v našich životech. Studenti a žáci, co se sami o historii aktivně nezajímají, mnohdy z výuky na školách mají o 20. století podobně zjednodušený přehled, jako třeba o antickém Řecku.

V tomto duchu zazněly na diskusi hlasy vyzdvihující právě vzdělávací potenciál larpů, jako je Čára. Velká část účastníků se shodla, že máloco jim dokázalo historii 40. a 50. let tak perfektně přiblížit a představit, jako právě interaktivní a silný zážitek, jímž si v sobotu prošli. Padaly tak i poznámky, že podobné interaktivní aktivity by měly být součástí klasické výuky dějepisu.

zdroj: Čára

Larpy vzdělávací potenciál bezpochyby mají. Vedle Čáry v České republice najdeme řadu dalších projektů, které v tomto duchu fungují a místy se používají i přímo na školách (v minulosti jsme již psali například o jedné z krátkých vzdělávacích historických her, které jsou primárně psané pro školy). Edularpy, jak se někdy vzdělávacím larpům říká, se neuplatňují pouze ve výuce historie, ale lze jimi žákům a studentům představovat prakticky cokoliv, včetně přírodních věd, což se u nás rovněž děje. Všechno jsou to ale většinou vzácné výjimky a o nějakém masivním používání larpů v českém školství nelze vůbec mluvit.

Larpu v této otázce příliš nehraje do karet několik věcí. Obecně je se slovem larp stále silně spojen stereotyp, že se jedná o divné fantasy akce nějakých bláznivých nerdů, kteří se v kostýmech skřetů a čarodějů řežou latexovými meči v lese. Což pochopitelně není pravda, larp je jednoduše médium, které může zpracovat prakticky jakékoliv téma a pojmout je různě, stejně jako kniha nebo třeba počítačová hra.

Ostatně právě u počítačových her je to vnímáno někdy podobné, ač se hernímu průmyslu daří ze stereotypní představy o povrchní zábavě vystupovat výrazně lépe. Za zmínku stojí například vzdělávací česká počítačová hra Attentat 1942, které pracuje s historickými reáliemi, hráčům detailně přibližuje život v protektorátu a získala si značnou mediální pozornost.

Virtuální bratříčci larpů mají také oproti hrám naživo výhodu v tom, že videoherní průmysl má nepopiratelný ekonomický potenciál. To u larpů neplatí. Většinu rolových her u nás tvoří nadšenci a dobrovolníci ve svém volném čase bez nároku na odměnu. Registrační poplatky pro účastníky larpu často ani nestačí na pokrytí všech nákladů akce, a některé projekty se tak uskuteční jen díky darům od sponzorů a grantům, což je i případ Čáry.

A co vlastně bude s projektem Čára dál?

"Už teď víme, že s projektem chceme pokračovat a také ho dále rozvíjet. První uvedení nám ujasnilo, kam chceme Čáru dále posouvat a jaký je její potenciál. Příští rok plánujeme hru uvádět znovu, a když to budeme organizačně a personálně zvládat, začneme ji nabízet i školám," říká jeden z členů organizačního týmu Tomáš Guth Jarkovský.