Nacisté mu vyvraždili rodinu, komunisté ho nepustili ven ze země. Příběh Alexandera Feuersteina

MAGAZÍN - Magazín autor: red

Alexander Feuerstein zázrakem přežil za 2. světové války pracovní tábory. Z celé rodiny zůstal sám. Nacisté zavraždili v koncentrácích jeho rodiče a šest sourozenců včetně jejich rodin. Aby zapomněl, všechno v rodné vesnici ve východním Slovensku prodal – statek i obchůdek. Jeho vzpomínky jsou součástí Příběhů 20. století organizace Post Bellum, které vycházejí na serveru Hlídací Pes.

Alexander Feuerstein

Alexander Feuerstein,zdroj: Post Bellum

V jednadvaceti letech v roce 1938 dostal stejně jako jeho mladší bratr povolávací rozkaz do maďarské armády. Když vstoupily v platnost protižidovské zákony, zařadili ho do pracovních oddílů tzv. Munka-táborů.

Jednotky vykonávaly nejtěžší stavební práce v Maďarsku, na Ukrajině, v Rumunsku a dalších zemích. Jejich členové kopali zákopy, těžili dřevo, spravovali silnice, lámali kámen. Dozorci popravovali nemocné, vyčerpané a všechny, kteří pokusili o útěk.

Zdechneš při práci

Alexandra několikrát za neposlušnost zbičovali. Někde na Ukrajině v prosinci 1941 zavraždili jeho bratra přímo před jeho zraky:

"Všude ležel sníh. Dovlekli nás do jakési stodoly, která neměla střechu. Lehli jsme si s bratrem na slámu. V noci nás probudili Němci. Hledali dezertéry. Velitel řval, že si židé odpočívají, zatímco oni bojují. Vytáhl mého bratra. Přes větev přehodili provaz. Prosil jsem, že půjdu místo něj, že má rodinu. Srazili mě na zem, že jsem mladý a že zdechnu při práci. A pak ho oběsili," vypráví Alexander Feuerstein.

Po válce dům a obchůdek v rodné Koromli prodal za 60 tisíc korun, odstěhoval se do Michalovců, kde pracoval jako řidič. V létě 1951 odjel do Prahy zeptat se, jestli izraelské velvyslanectví vyhovělo jeho žádosti o legální vystěhování do Palestiny. Dozvěděl se, že jeho žádost zamítly československé komunistické úřady.

Sedl na vlak a odjel do Bratislavy, kde se opil. Ráno 2. srpna 1951 se probudil v trávě pod stromem bez bot, vzbudily ho šťouchance samopalu dvou pohraničníků. Ležel kousek od hraniční čáry Slovenska a Rakouska v bratislavské Petržalce. Pohraničníci ho na stanici ztloukli. Pak si ho přebrali estébáci z krajského velitelství StB v Bratislavě:

"Strašně mě zbili. Prosil jsem je, že potřebuju doktora. Bylo jim to jedno. Na cele jsem našel hřebík. Snědl jsem ho, protože jsem myslel, že mě v akutním stavu musí dopravit do nemocnice. Vytáhli mě z cely do jakési místnosti. Pustili na mě nejdřív studenou a pak vařící vodu," popisuje Feuerstein začátky svého martyria.

U soudu pomohla "Máňa"

Po měsíci a půl na samotce a po tvrdých výsleších vyšetřovateli podepsal pokus o ilegální přechod hranic, označil se v protokolu za kapitalistického vykořisťovatele a zrádce lidově socialistického zřízení.

Před soudem se Alexander hájil, odmítl sehrát divadlo. Tvrdil, že se opil v zahradní restauraci v Petržalce nedaleko státních hranic. Před tím se seznámil s jistou Máňou, jejíž adresu nezná. Ta ho prý na noc vzala k sobě. Brzo ráno je však přistihl "inflagranti" její manžel. Alexander utekl oknem. Zbloudil a dospal v trávě netušíc, že se nachází na hranicích. Soud mu vyměřil trest "jen" 14 měsíců vězení.

"Když mě po dvou letech propustili, tak jsem dostal příkaz, že se musím hlásit a že můžu nastoupit do práce pouze do těžkého průmyslu, a tak jsem nastoupil do Kolbenky. Pracoval jsem těžce, ale pro mě to těžké nebylo, poněvadž jsem byl zvyklý na tvrdou práci. Já jsem byl nejlepší dělník," vzpomíná Alexander a dodává: "Ale po těch třech letech mi to už šlo na nervy."

Nebylo snadné vyvázat se z práce u ČKD. Na Václavském náměstí však jednou náhodou potkal spoluvězně z Jáchymova, který mu poradil, aby nastoupil tak jako on do Geologického průzkumu. Tam nakonec Alexander setrval až do roku 1967, kdy kvůli následkům pracovního úrazu nastoupil do invalidního důchodu.

Autor textu Mikuláš Kroupa působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou patnáct let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století.

Tagy: Česko totalitní režim nacismus domácí komunistická totalita

Zdroje: Hlídací Pes