Vznik lanovky podpořil výstavní výbor Zemské jubilejní výstavy, která se konala právě v roce 1891. Ostatně na Letné na lanovku od července téhož roku navazovala první elektrická dráha v českých zemích, za níž stál František Křižík. Sloužila k propagaci výstavy a vozila její návštěvníky Oveneckou ulicí do Královské obory - Stromovky.

Ale zpátky k letenské lanovce. Už v 80. letech 19. století to vypadalo, že v Praze vznikne hned několik lanových drah, záměr se však nezdařil. Trať té, která vzešla z úspěšného projektu, pak měřila 110 metrů a překonávala výškový rozdíl 40 metrů. Spodní stanice byla u tehdejšího Mostu císaře Františka Josefa I., na místě dnešního Štefánikova mostu. Jedna jízda trvala zhruba dvě minuty a končila poblíž Letenského zámečku. Premiéra lanovky je pak známa tím, že ji narušil lehký karambol, kdy se před zraky mnoha přihlížejících během cesty zastavila.

Letenská lanovka i její o necelé dva měsíce mladší sestra vedoucí na Petřín fungovaly na systému vodní převahy. Do nádrže dolů mířícího vozidla se nalila voda, kterou v cíli vypustili poté, co díky zátěži vyjel další vůz nahoru.

Mělo to však své mouchy - třeba to, že voda v chladném období zamrzala. Lanovka tedy zpravidla fungovala jen od jara do podzimu. Změna nastala až v letech 1902-1903, kdy dráhu elektrifikoval sám František Křižík, což umožnilo její celoroční provoz. Význam lanovky však začal stejně postupně upadat - i proto, že na Letnou v roce 1907 začala jezdit tramvaj. Lanovka se nicméně zastavila až v roce 1916. Na rozdíl od té petřínské, obnovené a zmodernizované v roce 1932, to byl definitivní konec. Model vozu lanovky můžete spatřit v Muzeu MHD v pražských Střešovicích.

Vyvézt se na fotbal po schodech

S Letnou se však pojí i další zajímavé technické prvenství. Na místě lanové dráhy se v roce 1926 rozjel první eskalátor v Československu. Provozoval ho soukromník, jezdil do poloviny 30. let, říkalo se mu "pohyblivý chodník" a byl prý dost poruchový. Častými pasažéry se stali fotbaloví fanoušci mířící na zápasy na Letnou. Svezení vyšlo na 50 haléřů.

Prvním eskalátorem v interiéru se pak pyšnil obchodní dům Bílá labuť. Ten byl otevřen v roce 1939 - a právě tehdy tam začaly fungovat i vnitřní jezdící schody.