Kalifornští syslové veveří jsou sice roztomilá zvířátka, ale zároveň i škůdci, kteří dokážou napáchat škody na polích i ve skladech potravin, o přenosu nakažlivých nemocí nemluvě. Koncem první světové války tito hlodavci ve Spojených státech každoročně zpustošili úrodu za 30 milionů dolarů, což by přepočteno na dnešní poměry odpovídalo zhruba půl miliardě. V době války tato ztráta byla obzvlášť citelná, a tak se Kalifornie rozhodla jednat: Vyhlásila 29. duben 1918 prvním dnem „Syslího týdne“ a po příštích sedm dní se pustila do hubení těchto rozkošných hlodavců.

Místo toho, aby na to najal profesionální deratizátory, požádal kalifornský komisař pro zahradnictví George H. Hecke o pomoc školáky. I když „požádal“ je trochu slabé slovo – předcházela tomu masivní kampaň, která si v ničem nezadala s válečnou kampaní, potažmo s pozdějším komunistickým tažením proti mandelince bramborové.

„Milí chlapci a děvčata,“ začínal náborový leták, „je mezi vámi někdo, kdo by se chtěl stát členem oddílu amerických chlapců a děvčat bojujících za svého staršího bratra či bratrance na evropské frontě?“

Leták vybízel děti, aby ve třídě nebo ve škole daly dohromady oddíl vojáků, napochodovaly s ním tam, kde armáda syslů požírá jídlo určené jejich bratrům a bratrancům, a porazily ji v boji. Hecke nabízel i finanční odměny těm, kdo za týden pobijí nejvíce syslů - 50 dolarů za první místo, 30 dolarů za druhé a 20 dolarů za třetí. Podkladem pro vyhodnocení měly být ufiknuté ocásky zabitých zvířátek, které měly děti posílat na Heckeův úřad k sečtení.

Kampaň byl úspěšná, ale hlodavci jsou nezničitelní

Kampaň byla veleúspěšná a americká drobotina do konce Syslího týdne pobila přes 104 000 hlodavců - většinu z nich postřílela broky nebo otrávila Heckeovou speciální návnadou (recept na její přípravu byl součástí letáků). Vítěz týdenního soupeření to dotáhl na něco kolem 3800 ocásků.

Hecke ale špatně odhadl rozsah masakru a ještě před koncem týdne přinesl deník Sacramento Union zprávu o „výrazném zápachu, který začal prostupovat kancelářemi státní zahradnické komise v důsledku nahromadění ocásků“.

Trochu to připomíná tak zvaný kobří efekt, kdy Britové svého času ve snaze snížit počty kober v indickém Dillí platili za každého zabitého hada odměnu. Když však zjistili, že Indové kobry chovají ve velkém, aby si jejich následným zabitím přivydělali, vyplácení odměn zastavili. Chovatelé následně kobry vypustili na svobodu, čímž se problém s jedovatými hady naopak ještě zhoršil.

To se v případě kalifornských syslů sice nestalo, chlupatá zvířátka ale masakr nakonec přežila, vyhubena nebyla a na úrodě amerických farmářů si pochutnávají dodnes.