Řeč je o profesi benátského gondoliéra. Licenci pro řízení tohoto tradičního plavidla udělila benátská radnice v uplynulých dnech třem ženám, které tak celkový počet gondoliérek zvýšily na čtyři. Tou první byla už před dvanácti lety třiadvacetiletá Giorgia Boscolová. Prolomila tabu, od této doby ale kde nic tu nic.

Jejími třemi novými kolegyněmi jsou tedy nyní 31letá Gioia Montiová, 21letá Sara Pillaová a 23letá Aurora Pelliciolliová. Vypadá to, že se dámám blýská na lepší časy, ale tak velká sláva to zase není. Všechny čtyři totiž mají zatím jen omezenou licenci, takže gondolu mohou provozovat jen v případě, že chybí gondoliér s plnou licencí. V současné době má plnou licenci 433 gondoliérů, další dvě stovky pak s omezenou licencí fungují jako náhradníci.

Z otce na syna

Profese gondoliéra se tradičně dědila z otce na syna a mnozí z těch, kdo mají licenci na provoz gondoly, pochází právě z rodin, kde se toto řemeslo vykonávalo už v minulosti. Výjimkou nejsou v tomto směru ani tři nové gondoliérky. „Dobře si pamatuji moment, kdy jsem se rozhodla, že budu řídit gondolu. Bylo mi deset a dědečkův kamarád mi řekl, že ženy musí zůstat doma u škopku. Odpověděla jsem mu, že až vyrostu, ukážu mu, že dovedu řídit gondolu zrovna tak,“ vzpomíná matka dvou dětí Gioia Montiová, která ve svatebních šatech dokonce už vezla gondolou svého budoucího manžela na svatbu přes Canal Grande.

Licenci prý chtěla Montiová podle svých slov získat především proto, že je hrdá na své město a chce provozovat řemeslo, které vykonával už její pradědeček Ugo, dědeček Vittorio i otec Dino. Zkoušky pro udělení licence jsou ale velmi náročné a napoprvé v roce 2014 neuspěla.

Podruhé v roce 2018 splnila veslařské, plavecké a záchranářské zkoušky a mohla nastoupit do gondoliérské školy. V ní se studují dějiny umění, angličtina, španělština a námořní právo a skládají se závěrečné zkoušky z řízení gondoly (voga da poppa). Do práce by měla Montiová nastoupit v září, až půjdou děti do školy.

Kdysi vyšperkované, dnes černé

První písemná zmínka o gondolách je sice z roku 1094, jejich historie ale sahá zřejmě až do sedmého století. Původně byly větší a měly několik vesel, v 15. století se začaly zkracovat a přibyla dokonce ještě kabinka (felze). Gondoly hrály všemi barvami, byly leckdy posázené zlatem a jejich sedátka byla potažená brokátem a hedvábím. Výzdoba byla věcí prestiže a symbolem sociálního postavení.

V 16. století ale velkolepé vybavení gondol dosáhlo takových rozměrů, že to nejednu rodinu přivedlo na buben. Tehdejší dóže Girolamo Priulli se proto rozhodl tomu učinit jednou provždy přítrž. V roce 1562 zákonem nařídil, že všechny benátské gondoly musí být napříště prachobyčejně černé, a to platí dodnes. Pokud jde o výzdobu, směli na bocích lodí zůstat zlatí mořští koníci, lodě mohly mít vlnitou záď a typické stříbrné hřebenovité zobce na přídi (pettine).

Přísný dóžecí předpis ale neplatil hned od začátku pro všech 10 tisíc gondol, které tehdy byly v provozu. Vysoce postavené návštěvníky a obzvláště vážené zástupce cizích států žijící v Benátkách bylo možné i nadále vozit po kanálech v okázalých gondolách.

V 17. století tradiční loďky začaly postupně vypadat podobně jako ty dnešní, o dvě století později se začala kvůli lepší ovladatelnosti a vyváženosti dělat levá strana o několik centimetrů delší než pravá. Klasická gondola má zhruba jedenáct metrů na délku, necelého půldruhého metru na šířku a váží až kolem sedmi metráků. Měla by se tradičně dělat skoro výhradně ručně z osmi druhů dřeva. Nové gondoly se ale občas vyrábějí i z tak zvané námořní překližky, což je podstatně levnější.

Dnes se Benátkami prohánějí gondoly především jako turistická atrakce. Samotní Benátčané dávno dávají přednost spíše motorovým člunům, přesto se gondoly stále používají i pro převoz nákladů a zůstávají jedním z hlavních symbolů města na laguně.