V roce 1508 papež Julius II. pověřil jednoho z největších renesančních umělců Michelangela Buonarrotiho (1475-1564), aby vyzdobil strop Sixtinské kaple freskami. Podle životopisců to ale zřejmě nebylo tak úplně z jeho hlavy. Michelangelovi soupeři totiž věděli velmi dobře, že umělcovou silnou stránkou je sochařina (Pieta nebo David), a tak prý papeži nakukali, že právě Michelangelo bude tím nejlepším pro tuto práci. Doufali, že slavný umělec buď odmítne - a tím proti sobě papeže popudí, anebo přijme - a pohoří na celé čáře. Ani netušili, jak moc se pletli.

Michelangelo výzvu překvapivě přijal, i když se zpočátku zdráhal a hájil se tím, že je sochař, a nikoliv malíř. Vlastně malířství považoval za druhořadé umění a s freskami neměl pražádné zkušenosti, navíc musel kvůli zakázce přerušit práce na jiných svých dílech.

Práce v Sixtinské kapli šla Michelangelovi pěkně na nervy – a nenechal si to pro sebe

Na nástropních malbách pracoval čtyři a půl roku a poprvé byly představeny veřejnosti 1. listopadu 1512. Obsahují scény z Bible, přičemž jednoznačně nejznámější je Stvoření Adama. Devět starozákonních výjevů je orámováno „virtuálními“ architektonickými prvky, ve dvanácti nikách na obvodu jsou vyobrazeni starozákonní proroci. Celkem je na stropě na tři stovky postav.

Michelangelo byl nejen geniální sochař, malíř a architekt, ale málo se ví, že psal i básně. A jako se necítil být malířem, nepovažoval se ani za básníka. Své verše chápal spíše jen jako poznámky, nikdy je nevydal a vyšly až posmrtně zásluhou jeho prasynovce. Jejich obsah byl z velké části autobiografický, do jisté míry šlo o jakousi veršovanou formu deníku.

Když kývl na papežův návrh, zjevně netušil, co jej čeká a jak náročná práce to bude. Trable, jimž musel během čtyřapůlleté dřiny čelit, nakonec sepsal v básni později vydané ve sbírce Le Rime a známé pod titulem I' ho già fatto un gozzo in questo stento. Mimo jiné si v ní stěžuje na to, jak se mu už brada zabodává do břicha, jak se mu z toho na krku dělá vole, že má hrudník jak Harpyje, vyvrácený týl a bedra vražená do žaludku a že mu barva ze štětce neustálé stéká do obličeje, který pak připomíná špinavou podlahu. „Já nejsem malíř a sem nepatřím,“ uzavírá.

Poslední soud málem nechal papež zničit

Stručně řečeno: práce v Sixtinské kapli nesnášel, přesto jeho dílo patří k největším uměleckým skvostům a on sám je jedním z největších kumštýřů všech dob. Jeho zlomyslní soupeři ostrouhali a Michelangelo byl později dokonce jmenován nejvyšším architektem, malířem a sochařem papežského paláce s doživotním platem.

Papežem Pavlem III. pak byl ještě pověřen, aby vyzdobil i oltářní stěnu kaple. Na svém monumentálním díle Poslední soud pracoval v letech 1536 až 1541. Samotným zadavatelem bylo výsledné dílo přijato velmi kladně, mnozí církevní hodnostáři k němu ale měli – mírně řečeno – spoustu výhrad. Vzhled postav podle nich odporoval zavedené tradici, leckterá zobrazení dokonce považovali za dehonestující a nahé postavy označili za naprosto skandální a nevhodné pro výzdobu kaple.

Ke kritikům se přidal i pozdější papež Pavel IV., který dílo považoval přímo za hanobení církve, protože Ježíš a lidé kolem něj na obraze komunikují přímo s Bohem, aniž by k tomu církev potřebovali. Původně chtěl fresku nechat zcela odstranit. Nakonec se ale na přímluvu kardinálů smířil s tím, že se intimní partie vyobrazených postav přemalovaly, čehož se ujal Daniel z Volterry. Cenzury svého díla už se ale Michelangelo chválabohu nedožil - zemřel rok předtím.

Dnes patří návštěva Sixtinské kaple a zhlédnutí Michelangelových fresek (virtuální prohlídka Sixtinské kaple ZDE) k povinným zastávkám turistického pobytu v Římě. Ale pozor – fotit se tu nesmí.