Blízký východ

Nebývale ostrá slova pronesl na adresu Íránu novopečený americký ministr zahraničí Mike Pompeo při své aktuální návštěvě Saúdské Arábie. Neváhal označit Teherán za největší destabilizující sílu na Blízkém východě, která vehementně podporuje teroristy, ať už v Sýrii či Jemenu. Pompeo se tak jednoznačně postavil na stranu Saúdů a jejich invazivní regionální politiku.

Původní zprávy o nočním útoku dvou raket vypálených na základnu v provincii Homs byly dementovány. Syrský protiraketový systém, který je údajně sestřelil, byl totiž aktivován kvůli planému poplachu. Přiznal to velitel regionální vojenské koalice, která podporuje vládu syrského prezidenta Bašára Asada.

Pro žádného politika asi není nic příjemného, když se na sklonku kariéry ohlédne a dojde mu, že nadělal víc škody než užitku, ztroskotal prakticky ve všem a pomalu ale jistě míří na smetiště dějin. Uvědomělí státníci alespoň do politického důchodu zamíří s jistou noblesou, ti druzí kolem sebe ještě z posledních sil kopou a plivou.

Šedivá je teorie, zelený strom života, říkával Johann Wolfgang von Goethe. Na tento citát si zřejmě vzpomněla berlínská sociálnědemokratická státní tajemnice Sawsan Chebliová při úvahách o co nejúčinnějším boji proti sílícím projevům antisemitismu. Usoudila, že žádné kampaně ani vysvětlování nejsou zdaleka tak účinné, jako osobní poznání. Navrhuje proto povinné návštěvy bývalých koncentračních táborů pro všechny Němce a imigranty – alespoň jednou za život. V případě migrantů by taková návštěva měla být dokonce součástí integračních kursů.

Rezignace libanonského premiéra Saada Harírího přišla v sobotu 4. listopadu jako blesk čistého nebe. V projevu, který přečetl z papíru při návštěvě saúdskoarabského Rijádu, uvedl jako důvody dramatického kroku obavy o svůj život.

Marná snaha. Tak by se dal popsat zatím poslední pokus amerického prezidenta o vyjednání příměří mezi Katarem a Saúdskou Arábií, dvěma hlavními aktéry velké diplomatické roztržky. Konflikt o vliv v islámském světě tak s výjimkou fyzického bojiště pokračuje na všech myslitelných frontách.

Dlouhodobé neshody mezi maličkým Katarem a jeho mocnými sousedy v Perském zálivu minulý týden přerostly v otevřenou diplomatickou a obchodní válku. Její ukončení je, stejně jako další konflikty v pověstně nestabilním regionu, v nedohlednu.

Když v polovině roku 2009 íránská policie v ulicích brutálně zasahovala proti masovým demonstracím a z prezidentského křesla hřímal do světa výhrůžky Mahmúd Ahmadínežád, asi málokdo si představoval, že o pouhých osm let později ve volbách pohodlně znovu zvítězí někdo jako Hasan Rúhání. Tedy umírněný zastánce otevření se světu, postupných reforem a architekt dohody o jaderném programu, kandidující s cílem vyvést zemi z izolace.