Ve světle řečí o přežití nejsilnějšího, krvavých zubech a nesmiřitelnosti evoluce se éteričtí motýli zdají jako stvoření z jiné planety. Poletují z květu na květ, sají nektar a na první pohled by se zdálo, že řeší spíše estetickou stránku své existence než holé přežití. Taje motýlí evoluce zkrátka představují tvrdší oříšek než studium jiných, ekologicky vyhraněnějších, zvířat. I tak se ale biologové této skupině hmyzu začínají dostávat pod kůži. 

Jezero Mono můžeme s trochou nadsázky označit za střípek cizí planety ve východní Kalifornii. Za posledních šedesát tisíc let, kdy je kompletně odříznuté od okolních toků, vyschlo do podoby koncentrovaného solného roztoku. Solanka obsahující chloridy, karbonáty a sulfáty z něj dělá nehostinné, životu nepřející místo, nemluvě o vysokých koncentracích vyložených jedů, jako je například arsen. 

Na první pohled by se mohlo zdát, že tak ikonická zvířata jako velryby už před námi neskrývají žádná tajemství. Pozornost lidí – ať už přírodovědců, umělců, nebo velrybářů – poutaly odpradávna a pronikly dokonce i na stříbrné plátno. O jejich tělesné stavbě, fyziologii i zvycích bychom měli vědět první poslední. Teprve nedávno však biologové odhalili, proč se některé druhy velryb v létě sdružují na mělčinách a zdánlivě nesmyslně se otírají o kameny.

Yetti, chemo, mheti, nebo bharmando – to jsou jen některé z přezdívek, kterými himálajské národy nazývají mýtické dvounohé tvory údajně obývající nejodlehlejší místa velehor. Až docela nedávno se vědci pustili do vážného průzkumu údajných pozůstatků mýtického tvora. A výsledky, které získali, přinesly nejedno překvapení.

Moderní astronomická měření potvrzují, že kolem velké části hvězd v naší galaxii obíhá větší či menší množství planet. Některé z těchto planet dosahují takové velikosti a vzdálenosti od mateřské hvězdy, že by bez problémů mohly hostit život. Ani vznik živých organismů se nezdá být nepřekonatelným problémem. Přinejmenším na Zemi k němu patrně došlo krátce po skončení bouřlivých událostí spojených se vznikem planety.

Více než čtyři miliardy let připomínaly suchozemské oblasti Země povrch cizí planety. Před zhruba třemi sty padesáti miliony let se původně mrtvá místa změnila – všechny jen trochu příhodné oblasti pokryl příkrov úrodné půdy a zeleně, který pozměnil fungování pozemských ekosystémů směrem k dnešnímu stavu. Stěžejní roli v celém přerodu přitom hrál zejména jeden typ organismů – stromy.

Lysohlávky, lidově "houbičky", jsou známé obsahem halucinogenních látek se silným vlivem na lidskou psychiku. V našich končinách představují především rekreační drogu, na jiných místech a v jiných kulturách jsou ale využívány i k meditaci či navození stavů mystického vytržení. Zatímco samotné halucinace, stejně jako doprovodné změny vnímání a prožívání navozené při požití "houbiček", trvají jen několik hodin, drobnější psychické změny doznívají ještě mnoho týdnů. Nebylo by tak možné lysohlávky využít k léčbě některých psychických chorob? 

Vymírání mořských druhů a snižování četnosti těch zbývajících jsou smutně zdokumentovanými následky lidské činnosti. Jak se to ale má s organismy, jejichž těla a kostry dávají základ celým ekosystémům – například slávkami, nebo korály? Jakým tempem mizí korálové útesy? Odpověď na tuto otázku přineslo až srovnání satelitních snímků s historickými mapami. A výsledky jsou alarmující. Za posledních 250 let zmizela jen na Floridě více než polovina všech útesů.