Málokterý artefakt vzrušuje lidskou představivost tak silně jako pověstné turínské plátno. Celý příběh však patrně míří ke konci. Nejnovější kriminologická analýza totiž ukázala, že rozložení údajných krvavých skvrn na turínském plátně neodpovídá žádnému smysluplnému způsobu ukřižování, muselo vzniknout při několika různých polohách těla a nemohlo vzniknout v leže po smrti. Jejich nejpravděpodobnějším vysvětlením je tak patřičně estetický výsledek.

Smrtelnost nedává lidem spát už od doby, kdy první hominidé začali o abstraktních principech přemýšlet na afrických pláních. Snaha o dosažení nesmrtelnosti prostupuje magií i alchymií, o starých i nových, východních i západních příbězích nemluvě. Otázka na den vlastní smrti patřila k nejčastějším v antických věštírnách a neméně často se s ní můžeme setkat i v jejich moderních ezoterických a pseudovědeckých verzích. Stejný existenciální zájem pohání také vědecké zkoumání stáří a stárnutí. Kolika let se člověk může skutečně dožít a je nějak lidský věk shora ohraničený?

Otázka, jak vlastně vypadají božstva, nedává věřícím spát odnepaměti. Zatímco některá náboženství specifikují vzhled bohů, bohyň a dalších nadpřirozených entit do nejmenších detailů, v našem kulturním okruhu nejrozšířenější křesťanství je o poznání skoupější. Některé jeho směry si dokonce zobrazování Boha, podobně jako židovství nebo islám, zapověděly docela. A co vlastně říkají představy Boha o lidech samotných? Těmto problémům se nedávno podívala na zoubek trojice amerických experimentálních psychologů.

Změny názorů ve společnosti mohou být opravdu rychlé. Dříve nemyslitelná přesvědčení, postoje nebo zvyklosti se mohou během jedné generace, nebo dokonce pouhých několika let, stát zcela nudnou součástí každodenního života. Jakou dynamiku ale tyto změny vykazují? Stačí k převrácení dosavadních zvyklostí na hlavu pár aktivních hluboce přesvědčených jedinců, nebo změny přicházejí spíše postupně, s tím, jak se o jejich prospěšnosti přesvědčí jinak apatická většina? Nebo snad stačí přesvědčit určité procento populace, které následně spustí pomyslnou lavinu?

O globálních změnách klimatu většinou slýcháme v čistě negativních souvislostech. Samozřejmě pravda, že rizika plynoucí z dalekosáhlých změn teplot a srážek, výkyvů počasí i transformací celých ekosystémů můžeme jen těžko popřít. Jako každé změny ale mají i tyto transformace kladné a záporné stránky. Jednu z těch světlejších nedávno zdokumentovali kanadští, čínští a britští vědci ve vědeckém žurnálu Scientific Reports. S nasazením sofistikovaných počítačových modelů zjistili, že se zemědělské oblasti mohou do konce století rozšířit směrem na sever až o 1200 kilometrů. Než ale sebereme motyky a vydáme se na Sibiř, měli bychom zmínit i několik háčků, které tato zpráva skrývá.

Moderní člověk se poprvé vydal ze své domoviny, Afrického kontinentu, před necelými 100 tisíci let. I když připustíme, že různé lidské populace mohly "vystrkovat růžky" na Blízký východ nebo Arabský poloostrov už dříve, stáří našeho druhu nepřesahuje 200 až 300 tisíc let. Komu ale potom mohou patřit takřka milion let staré nástroje nalezené na Filipínách? Zdá se, že antropologové narazili na stopu dalšího překvapivě vyspělého lidského "bratrance".

Řídce roztroušené polynéské ostrovy skrývají nejedno tajemství. Jedním z nich je otázka, kdo tato zrníčka pevniny rozhozená v tisícikilometrových vzdálenostech uprostřed největšího oceánu světa vlastně osídlil.

Od drobných tmavých obyvatel jižní Afriky až po dvoumetrové Skandinávce, lidé jsou na první pohled neobyčejně různorodým druhem. Kdyby nic jiného, už tato neobyčejná variabilita dokazuje, že v minulosti prošli bouřlivou evolucí. V průběhu času ale vědci zdokumentovali také řadu konkrétních přizpůsobení. Například některá na moři žijící etnika z jihovýchodní Asie se přizpůsobila k výrazně účinnějšímu a delšímu potápění, než jaké zvládneme my ostatní.