Když španělský král Karel III. nastoupil v roce 1759 na trůn, přivedl si do vlády italské ministry, s jejichž pomocí chtěl zlepšit životní podmínky v zaostalé zemi. Podporoval obchod a průmysl, rušil zastaralé zákony a zaváděl reformy, které nebyly v jádru špatné, ale byly uspěchané, příliš ambiciózní a prosazovaly se s velkou arogancí a neznalostí místních poměrů. Například Madriďanům se sice na jednu stranu zakázalo vyhazovat odpadky z oken, na druhou stranu jim ale nikdo nenabídl alternativu.

Cizinec není našinec

Španělé bývali tradičně nepřátelští k cizincům a obzvláště jim šel na nervy Leopoldo de Gregorio, markýz de Esquilache, kterého si Karel III. oblíbil již v Neapolsku. Přivedl jej do Španělska, kde z něj udělal ministra financí a ministra války.

Madrid byl tou dobou nejen špinavým městem, ale navíc tu bujela kriminalita. Tu podporoval nemalou měrou i tehdejší oděv – známé široké klobouky (sombrero redondo) a tradiční dlouhé pláště (capa larga). Takové oblečení zakrývalo tvář a ztěžovalo identifikaci, pod pláštěm se navíc dala snadno ukrýt zbraň i lup.

Esquilache proto 10. března 1766 vydal zákon, který namísto toho přikazoval nosit krátké kabáty francouzského střihu a třírohé klobouky. Za neuposlechnutí příkazu hrozila pokuta či vězení. Vedle boje proti kriminalitě král zřejmě také věřil, že zákazem oděvu, považovaného ve zbytku Evropy za staromódní, může vytvořit zdání společenského pokroku. Dalším důvodem mohl být jeho příklon k francouzské kultuře a stylu.

Zákon měnící tradiční styl oblékání ovšem byl pro prostý lid onou pověstnou poslední kapkou poté, co zemi postihla v letech 1764 a 1765 neúroda a nastal prudký nárůst cen. Třináct dní po vydání zákazu klobouků a plášťů vypukla na Květnou neděli 23. března vzpoura (známá jako Motín de Madrid nebo Motín de Esquilache) a masové pouliční protesty se rychle rozšířily z Madridu po celé zemi.

Madridská vzpoura

Lidé totiž nařízení o změně oblékání pochopili jako útok na své tradice, za nímž stál notabene ještě cizácký ministr. Masové protesty tak nebyly namířené proti králi, ale právě proti markýzovi de Esquilache. Dav vyraboval jeho sídlo a volal po jeho hlavě. Následující den bylo zabito několik členů nenáviděné valonské gardy a demonstranti vedle markýzova konce požadovali, aby ve vládě byli výhradně Španělé a snížily se ceny potravin.

Karel III. ve strachu o život uprchl z Madridu, nakonec ale trochu ustoupil. De Esquilache byl odvolán z funkce, poslán do italského exilu a už nikdy se do Španělska nevrátil. Později se stal španělským velvyslancem v Benátkách, a tuto pozici si udržel až do své smrti v roce 1785. Jeho dvě ministerské funkce převzali Španělé Miguel de Múzquiz a Gregorio Muniáin.

Povstalcům to stačilo, situace se uklidnila a v prosinci 1766 se Karel III. do Madridu vrátil. Byl přesvědčen, že skutečnou vinu na povstání nesou jezuité, třebaže to paradoxně byli právě oni, kdo pomohli uklidnit dav. Přesto je král rok nato vypudil ze země a sehrál také rozhodující roli při zrušení řádu papežem Klementem XIV. v roce 1773.

Karel III. v reformách pokračoval, ale dával si už napříště pozor, aby je neuspěchal, aby netlačil příliš na pilu a aby do své vlády nejmenoval zbytečně moc cizinců.