Rok 2016 nezačal pro největší křesťanskou církev příznivě. Přinejmenším ne s ohledem na zřejmě největší skvrnu na její pověsti v novodobé historii: sexuální obtěžování nezletilých katolickými kněžími.

Po oscarovém triumfu dramatu Spotlight o odhalování masivního skandálu v americkém Bostonu přišel minulý týden čtyřdenní výslech nejvýše postaveného australského duchovního, kardinála George Pella, který připomněl globální dosah spáchaných zločinů i neblahou roli církevních autorit při zametání podezřelých případů pod koberec.

Pell se při výpovědi pro speciálně ustanovenou australskou vyšetřovací komisi přiznal, že přestože byl oběťmi upozorňován na sexuální obtěžování, nijak nezasáhl.

Když za ním v roce 1974 ještě jako za kaplanem v církevní škole sv. Alipia v Ballaratu přišel chlapec obtěžovaný bratrem Edwardem Dowlanem, Pell prý nikoho o záležitosti neinformoval ani celou událost neprošetřil, protože si zneužitý hoch "jen naříkal a obtěžování zmínil, ale nepožádal mě, abych proti tomu něco podnikl."

Ten samý Dowlan v následujících letech zneužil desítky chlapců a dnes je za tyto činy v australské věznici. Co je možná ještě pikantnější, ve stejnou dobu působili v ballaratské církevní škole čtyři další aktivní kněží-pedofilové.

Kardinál Pell šířícím se zvěstem nevěnoval pozornost a přítomnost tolika násilníků v jediné farnosti označil prostě za "strašlivou náhodu". Místo aby přiznal vlastní spoluzodpovědnost, viní celkovou atmosféru uvnitř církve: "Byl to prazvláštní svět zločinů zametaných pod koberec a lidí, kteří nestáli o porušení rovnováhy."

Kardinál ve výpovědi nepřiznal svůj podíl viny ani za dalšího starého známého ze školy sv. Alipia, Geralda Risdalea, jenž byl mezitím soudem usvědčen z více než sto případů zneužívání nezletilých.

Podle Risdaleova synovce Davida se ho měl sám Pell pokusit uplatit, aby zamlčel, že ho vlastní strýc zneužil. Z toho, že byl Risdale místo zbavení úřadu šestkrát přesunut na různá místa po celé diecézi, pak kardinál Pell viní tehdejšího ballaratského biskupa Ronalda Mulkearnse. Podle něj biskup "mírným a eufemistickým vyjadřováním" zakryl skutečnou podstatu důvodu pro časté přesouvání pedofilního kněze.

Australské oběti zneužívání tomu přirozeně nevěří a považují za obzvlášť znepokojující, že kardinál Pell zastává ve Vatikánu vysokou funkci "ministra financí" údajně s plnou podporou papeže Františka, který ho do této pozice také jmenoval. Jak je možné, ptají se, že papež se nezbaví člověka obviněného z krytí nebo přinejmenším tolerance nebezpečných kriminálníků zodpovědných za stovky zneužitých dětí?

Odpověď na tuto otázku leží v ambivalentní odpovědi Vatikánu na celý závažný problém se zneužíváním nezletilých. Papež Benedikt XVI. a František na jednu stranu oproti svým předchůdcům deklarovali otevřenost, opakovaně se omluvili a setkávají se s oběťmi. František dokonce ustanovil speciální Papežskou komisi pro ochranu nezletilých, která by teoreticky měla pracovat na prevenci podobných činů.

Biskupové usvědčení z krytí zločinů jsou dnes obvykle přinuceni rezignovat a jejich nástupci mají směrnice informovat příslušné orgány. A sami podezřelí kněží bývají místo přesouvání z místa na místo rychle zbavováni úřadu.

To se dá těžko srovnávat se "starými pořádky", kdy měla řada diecézí detailně propracované instrukce pro umlčení obětí prostřednictvím kombinace nátlaku a odškodnění, v některých případech dokonce podle přesně stanovených tabulek.

Například americká diecéze Altoona-Johnstown platila podle nedávno zveřejněných dokumentů mimosoudní vyrovnání podle závažnosti provinění: 10 až 25 tisíc dolarů za osahávání přes oblečení, 15 až 40 tisíc za osahávání pod oblečením, 25 až 75 tisíc za orální sex a 50 až 175 tisíc za pohlavní styk, samozřejmě výměnou za podepsání mlčenlivosti. V tomto ohledu tedy došlo k posunu.

Jenže přiznání viny a otevřenější postup dosud nesdílí velká část vysoce postavených církevních hodnostářů a usilovně pracuje na zmaření dosaženého pokroku. Paul Valley, životopisec papeže Františka, to označuje za "utajenou občanskou válku v srdci Vatikánu", kdy proti sobě na jedné straně stojí radikální reformisté a na druhé straně konzervativci preferující diskrétnost před řešením problému.

Za Františkova pontifikátu se paradoxně zdá, že konzervativci mají navrch. Nejenže se jim daří držet nad vodou poskvrněné osoby, jako je kardinál Pell nebo rovněž z krytí pedofilních kněží podezřelý chilský biskup Juan Barros. Ale také efektivně brzdí zmiňovanou Papežskou komisi pro ochranu nezletilých před dosažením jakýchkoli konkrétních výsledků.

Peter Saunders, jeden z jejích prominentních členů a zároveň oběť kněžského zneužívání, byl ve skutečnosti před několika týdny bez udání důvodů z komise vyhozen. Zřejmě ne shodou okolností se tak událo poté, co si Saunders dovolil veřejně zpochybnit pravdivost Pellových tvrzení o sexuálním zneužívání v jeho bezprostředním okolí.

Jiný křiklavý příklad vítězství konzervativních sil je rozhodnutí italské biskupské konference nehlásit sexuální obtěžování svými kněžími italské policii, protože ji k tomu opravňuje smlouva uzavřená v roce 1929 s Mussolinim.

Přestože má jinak papež František pověst odvážného reformátora, je tedy jeho role v tomto případě sporná. Zatím se zdá, že buď nebere na vědomí vážnost celé situace, nebo jednoduše není v dost silné pozici na to, aby deklarovanou "nulovou toleranci" krytí sexuálních zločinů dokázal vynutit.