Například na jednom obrázku bylo vidět jednání OSN s nápisem „Nevíme, jak potrestat Rusy“. A na druhém obrázku se usmíval sytý žralok: „Já vím.“ Objevily se i obrázky s žralokem vykřikujícím „Sláva Ukrajině!“ či stěžujícím si: „Vy se chechtáte, ale mě už hodinu bolí břicho“, napsal polský list Gazeta Wyborcza.

O turistovi z Ruska, kterého zabil žralok, víme jen to, že mu bylo 23 let a do Egypta přijel před několika měsíci. Média odhadují, že utekl z Ruska před mobilizací, ale oficiálně to nikdo nepotvrdil. Mužovu smrt nejspíše viděl jeho otec, který byl v té době na pláži.

Ukrajinci, když už se dost nasmáli, začali diskutovat. „Jakou diagnózu dávají psychologové/psychiatři reakci Ukrajinců na útok žraloka?“ ptal se kdosi na sociálních sítích ve skupině „Ukrajinské vtipy“. Ta má více než milion členů, kteří si vyprávějí vtipy „na podporu“ (obrat dla pidtrymky je mezi Ukrajinci od vypuknutí války hodně populární). Odpovědělo mu skoro 400 lidí, a to i slovy „Jaký život, takový humor.“, „Je mi líto rybičky.“ (žraloka ulovili a zabili), „Ztotožňujeme toho Rusa s Ruskem, a proto je naše reakce agresivní.“, „Musíme zůstat lidmi a neztrácet rozum.“, „Neklesejme na úroveň Rusů.“ a také „Když zítra nepřátelská střela zasáhne tvůj domov, co řekneš? Když tvého syna či muže odvedou do války, do pekla?“.

Ukrajinská agentura Unian zveřejnila komentář expertky na komunikaci Jaryny Ključkovské. Ta zavzpomínala, jak se jí před několika měsíci v americkém podcastu ptali, jak se Ukrajincům daří neodlidšťovat nepřítele, který právě ničil energetickou infrastrukturu, tisíce lidí byly bez proudu a v bombardovaných domech umírali civilisté. „Nedaří,“ odpověděla. „A ani to nezkoušíme. Nemáme na to místo v hlavě, ani energii. Teď musíme přežít a vyhnat je (Rusy) z naší země,“ dodala. Napsala také, že neodsuzuje ty, kteří se snaží překonat bolest za pomoci černého humoru, a upřímně s nimi soucítí.

Názor o odlidšťování Rusů v ukrajinském černém humoru bývá vidět i v polských komentářích. Ale neodlidštil se ještě dříve agresor sám? Lze jej odlidštit opakovaně? A jak to nazvat: redehumanizací?

Po téměř 500 dnech války ukrajinské vtipy přitvrdily. Ukrajinci mezi své spojence zařadili také papouška, který ruskému horolezci na Novém Zélandu vykloval oči, klokana, který prý pronikl na ruský konzulát v Canbeře, a psa, který kousl Rusku („Naši chlupatí přátelé plní důležitý úkol dokonce v Moskvě,“ žertoval ukrajinský portál Kanal 24), anebo svini, která u Irkutska pokousala farmáře tak, že nakonec zemřel.

Na tyto ukrajinské vtipy navazuje nespoutaný proud rafinovanějších vtipů o „ukrajinských biologických zbraních“. V nich kuřata, krocani, čápi a další ptáci podnikají nálety na Moskvu, ryby okusují křižník Moskva a stále rachotí traktůrky-potomci traktoru, který na počátku války odvlekl tank ukradený Rusům. Ti ostatně sami zavinili vtipy o ukrajinských „biobatalionech“, když obvinili Ukrajinu z vývoje biologických zbraní.

Je to roztomile naivní, protože přece každý ví, že klokan válku nevyhraje. Ale víra, že příroda je na straně obětí, není žádná novinka. Ukrajinská spisovatelka Oksana Zabužková v jednom eseji z roku 2005 napsala: „Mám podezření, že takové fantastické kriminální historky, které mají dokázat, že spáchaný zločin dříve či později vyjde najevo, protože proti vrahovi - pokud chybí lidští svědci - bude svědčit sama příroda, existují ve folklóru každého národa.“

Pamatujete si pohádku o myších, které snědly zlého krále? A vzpomínáte si na husy, které zachránily Řím?

Hranice mezi tím, co je přípustné, a co už ne ve válečném humoru, který už déle než rok baví Ukrajince a který je součástí jejich odporu, není snadné teoreticky stanovit. Lze se zkusit dohadovat, zda je to stravitelné - nebýt ale toho, že žralok sežral Rusa a svině kousla hospodáře. Chtě nechtě se tak totiž úvahy o stravitelnosti stávají dalším vtipem.