Hluboko v hustém německém lese, v údolí Neandertalu nedaleko Düsseldorfu, existuje místo, které vypadá jako z jiného světa. Vzduch je tu těžký, prosycený vůní vlhké hlíny a rezavějícího kovu, světlo se prodírá mezi korunami stromů a na zemi se v tichosti rozkládají desítky kdysi dokonalých strojů. Jsou to veterány z padesátých let – symboly elegance, síly a lidské důmyslnosti – dnes přetvořené v bizarní sochy z rzi a mechu.

Areál o rozloze dvaceti tisíc metrů čtverečních není vrakoviště, ani excentrické muzeum. Je to umělecké dílo, které vytvořil Michael Fröhlich, bývalý automobilový závodník, prodejce luxusních vozů a vizionář, který se rozhodl ukázat, že i krása může umírat důstojně. V roce 2000, kdy slavil padesátiny, si místo drahé párty nebo nové sportovní limuzíny nadělil padesát automobilů vyrobených právě v roce 1950 – v roce, kdy se narodil. A všechny tyto vozy odvezl do lesa u svého domu v Mettmannu, kde je nechal napospas počasí, času a přírodním silám.

zdroj: Profimedia.cz

Pýchy minulosti pod nánosem rzi

Fröhlich nechtěl auta uchovávat, renovovat ani prodávat. Jeho záměr byl mnohem jednodušší, a zároveň hlubší – sledovat, jak se příroda pomalu ujímá zpět toho, co jí kdysi člověk vzal. Každý automobil byl v době přivezení plně funkční. Motory vrčely, chrom se leskl, lak zářil. Dnes z nich zůstávají tiché torza, porostlé lišejníky, ztracené mezi kapradinami a spadaným listím. Některé jsou narazeny do stromů, jiné se propadají do měkké půdy, pohlceny bahnem.

zdroj: Profimedia.cz

Pro běžného sběratele veteránů by to byl hotový zločin. Fröhlichova sbírka totiž není žádná sbírka vraků, ale soubor automobilových klenotů. Patří mezi ně Jaguar XK120, který sám Fröhlich kdysi řídil při závodech, dále Rolls-Royce Silver Ghost se zlatavým odstínem karoserie a groteskní soškou královny Alžběty za volantem, Porsche 356, Cadillac, černý Buick Special, Volkswagen Type 2 i BMW 340. Tyto vozy by po renovaci měly hodnotu v řádech milionů. Aukční síně jako RM Sotheby’s dnes podobné kousky oceňují na statisíce liber.

Ale pro Fröhlicha to není důležité. Nevidí v nich finanční investici, ale prostředek k meditaci. Auto Skulpturenpark, jak své dílo nazval, není muzeum strojů, ale galerie času. Každý rezavějící blatník, každé popraskané sklo a kaňka mechu na kapotě jsou podle něj součástí procesu, který vyjadřuje neúprosný koloběh života. Když se kov rozpadá, rodí se nový život – tráva, houby, hmyz. Les si bere zpět, co mu bylo kdysi vzato.

zdroj: Profimedia.cz

Příroda jako sochař a soudce

Fröhlichův park působí na návštěvníky rozporuplně. Na první pohled je to pohřebiště, místo zániku a ticha. Ale když se člověk zadívá déle, všimne si, že kolem každého auta bují nový život. Příroda se stává sochařem – pomalu, ale neúprosně mění kov v organickou strukturu, v novou formu existence. Každý z automobilů je jinak napaden časem: na jednom se leskne kapka rosy, která se pomalu prokousává rzí, jiný už téměř zmizel pod mechem. Zrezivělý volant se mění v úchyt pro kapradí, prasklé čelní sklo obrůstají lišejníky jako pavučina vzpomínek.

zdroj: Profimedia.cz

Fröhlich se o svém díle vyjadřuje s klidem a jistou pýchou. Podle něj není smyslem jeho parku šokovat, ale nutit k zamyšlení. Věří, že lidská civilizace – stejně jako tyto vozy – podléhá stejným zákonům pomíjivosti. To, co dnes obdivujeme jako vrchol technického umu, se jednou promění v prach. A právě v tom spočívá krása i smíření. Zajímavostí je, že Fröhlich dbal na ekologickou stránku projektu. Než auta umístil do lesa, nechal z nich odstranit oleje, palivo i jiné nečistoty, aby místo neznečistil. Přesto les brzy převzal vládu. Spadané listí se smísilo s kovovým prachem, déšť se vpíjí do otevřených motorů a proměňuje je v malé jezírka, kde se rodí nový život.

Park obsahuje i další artefakty – mezi stromy stojí starý povoz s koněm, letadlo, anglická telefonní budka a původní kus Berlínské zdi, který Fröhlich považuje za symbol proměnlivosti času. Dokonce i lahve od šampaňského, které se otevíraly při zahájení projektu, skončily uvnitř starého Citroënu – jako tichá připomínka, že všechno, i oslava, jednou skončí.

Tiché svědectví o lidské pomíjivosti

Fröhlich Auto Skulpturenpark veřejnosti otevírá jen zřídka, většinou o víkendech a po předchozí rezervaci. Možná proto, že místo nechce proměnit v turistickou atrakci, možná proto, že pohled na pomalu mizející krásu je až příliš bolestný. Návštěvníci, kteří mají možnost projít se tímto lesem, často popisují zvláštní směs melancholie a úžasu. V tichu mezi stromy slyší kapat vodu z rezavých blatníků, cítí pach oleje, který kdysi poháněl motory, a sledují, jak se svět lidských vynálezů rozpadá do své přirozené podoby. Je to zvláštní symfonie ticha, vlhkosti a vzpomínek.

Fröhlichův lesní hřbitov aut není jen kuriozitou nebo extravagancí bohatého muže. Je to filozofické dílo, připomínka, že čas je největší umělec i nejkrutější soudce. Tam, kde kdysi hučely motory a leskl se chrom, dnes vládne ticho a pomalý dech přírody. A právě v tom spočívá jeho síla – v klidném přijetí skutečnosti, že nic lidského netrvá věčně.