Ostrov Iwodžima nemá žádný zdroj sladké vody a v podstatě jde o sopečnou pustinu. Jeho strategická výhoda však spočívala ve trojici japonských vojenských letišť a vzdálenosti od hlavních japonských ostrovů. Dobýt Iwodžimu znamenalo pro Spojence zkrátit si cestu do Tokia na polovinu.

Toho si ale byli dobře vědomi i Japonci, kteří se na velmi pravděpodobný útok Američanů dokonale připravili, ostrov proměnili v podzemní pevnost a na jeho obranu vyčlenili 21 tisíc mužů pod velením generálporučíka Tadamiči Kuribajašiho. Když tak ze spojeneckých letadel začaly 16. února 1945 dopadat tisíce tun výbušnin, včetně nechvalně proslulých náloží s napalmem, japonská armáda, dobře schovaná v podzemních tunelech, neutrpěla prakticky žádné větší ztráty.

Po třech dnech bombardování se na pláži vylodilo prvních 30 tisíc vojáků Sboru námořní pěchoty Spojených států, jen co po pláži ušli zhruba dvě stovky metrů, spustili na ně Japonci křížovou palbu. Ten den zemřelo šest stovek mariňáků a dalších 1200 bylo zraněno, kvůli čemuž se vylodění u Iwodžimy stalo nejkrvavějším z celé války o Tichomoří. 

Původně Američané věřili, že do čtyř dnů je ostrov jejich, místo toho je však čekala krvavá, pět týdnů trvající válka. Japonská obrana byla propracovaná, útoky dobře utajené, maskovaní vojáci útočili ze zálohy a mnohdy i zezadu. Rozkaz měli jasný - za žádnou cenu se nevzdat a zabít alespoň desítku amerických životů. 

Ikonická fotografie

Mariňáci i tak pomalu ostrovem postupovali, až 23. února vztyčili na sopce Suribači americkou vlajku. Právě její vztyčování, zachycené fotografem Joem Rosenthalem je zřejmě nejznámější fotkou z druhé světové války. Snímek, za který obdržel Pulitzerovu cenu, se stal i předlohou pro Památník americké námořní pěchoty ve Washingtonu. 

Paradoxem je, že je ikonický snímek tak trochu zmanipulovaný... První vztyčení vlajky totiž nebylo úplně podle představ velení - vlajka byla příliš malá, takže se po pár hodinách konal "reparát" s větší vlajkou zapůjčenou z jedné z lodí. 

I přes americkou vlajku vlající nad ostrovem bylo do konce války daleko, Japonci se nevzdávali ani ve chvíli, kdy se jim zásoby jídla a vody zmenšovaly. Až v noci z 25. na 26. března se posledních několik málo stovek japonských vojáků, kterým už zcela došlo jídlo, voda a většina munice, odhodlalo k poslednímu, sebevražednému útoku. Iwodžima se dostala zcela pod kontrolu Spojených států, které ji okupovaly až do roku 1968.

Po pěti týdnech krvavých bojů byly ztráty na obou stranách vysoké - na americké straně z 110 tisíc nasazených vojáků a mariňáků zemřelo 6821, 19 189 jich bylo zraněno a 494 zůstalo pohřešováno. Ostrov střežilo 20 919 japonských vojáků, do zajetí se dostalo jen 216 z nich, zbytek zemřel.