Dnes je čtvrtek 21. listopadu 2024., Svátek má Albert
Počasí dnes 2°C Občasné sněžení

Téměř jako smrt: Turecko se mění ve vězení

Téměř jako smrt: Turecko se mění ve vězení
Turecká vlajka a portrét otce sekulárního Turecka Kemal Atatürk | zdroj: Profimedia

Když letos v létě zažilo Turecko neúspěšný pokus o vojenský převrat, na nějakou dobu se zdálo, že hluboce rozdělená společnost zažívá sjednocující okamžik. Proti puči plánovanému menší částí armády se tehdy jednotně postavila vláda i opozice, náboženští aktivisté i přísní sekularisté. Odsoudily jej všechny strany v parlamentu včetně kurdské Lidově demokratické strany (HDP), do ulic vyšly protestovat statisíce lidí. Vzápětí se však ukázalo, že puč místo sjednocení společnosti poslouží k rozdrcení všech, kteří prezidentu Erdoganovi stojí v cestě za absolutní mocí.

V posledních několika týdnech turecký vládce znovu připomněl světu, jaké jsou jeho skutečné ambice. Recep Tayyip Erdogan pokračuje v masové likvidaci domnělých odpůrců v takovém měřítku, za jaké by se nemuseli stydět autoři sovětských čistek.

Zásah směřuje proti takzvaným "gülenistům", tedy příznivcům globálního hnutí klerika a bývalého Erdoganova spojence Fethullaha Gülena, který podle prezidenta stojí v čele "teroristické organizace" a měl neúspěšný puč zorganizovat, přestože pro toto tvrzení dosud nebyl předložen jediný důkaz.

Od července bylo pod záminkou spojení s Gülenem zatčeno a uvězněno už 37 tisíc lidí, přičemž jejich množství každý týden roste. Dalších 110 tisíc zaměstnanců ze všech oblastí státní správy bylo propuštěno. Především jde o policisty, učitele a soudce, najdou se mezi nimi ale i obyčejní úředníci na nižších pozicích. V pátek například naráz ztratilo práci třináct tisíc policistů. Situace propuštěných přitom není o mnoho lepší než těch, co skončili fyzicky ve vězení.

"Je to něco jako občanská smrt," vysvětluje lidskoprávní aktivista a politolog z Ankarské univerzity Kerem Altiparmak. "Není možné vycestovat ze země a není možné najít si jinou práci, ať už na základě právních nebo neformálních překážek. Dokonce i v soukromém sektoru nechtějí zaměstnat někoho, kdo je označen za člena teroristické organizace."

Hon na čarodějnice

Není divu, ani soukromý sektor není čistek ušetřen. Turecký prezident využívá obvinění ze sympatií ke Gülenovi k ovládnutí stovek klíčových společností, jež jsou následně předávány do spřátelených rukou napojených na něj a vládní Stranu spravedlnosti a rozvoje (AKP).

Nařknutí z utajeného gülenismu se stalo jakýmsi tureckým ekvivalentem honu na čarodějnice, obecně použitelným proti komukoli, kdo se prezidentu Erdoganovi znelíbí. Gülenovi příznivci prý ovládají nezávislá média, proto bylo od pokusu o převrat 170 novin, časopisů a televizních stanic uzavřeno a o práci přišlo dva a půl tisíce novinářů.

Exemplárně potrestáni byli redaktoři dlouhodobě nejvzpurnějšího – a mimochodem v zemi nejstaršího – deníku Cumhuriyet. Devět z nich včetně šéfredaktora a karikaturisty skončilo v pondělí 31. října ve vazbě kvůli údajnému "páchání zločinů" na Gülenův příkaz. Bývalý šéfredaktor byl ve vězení už loni a od propuštění se ukrývá v zahraničí.

"Infikovaná" akademická sféra – Gülenovo hnutí Hizmet je známo svým důrazem na vzdělání a má síť škol po celém světě – byla zase "očištěna" od tisíců akademiků a do budoucna zbavena nejzákladnějších svobod, když vláda svěřila dekretem jmenování rektorů přímo do rukou prezidenta. A aby toho nebylo málo, Gülenova stopa prý dokonce vede i k nenáviděným Kurdům.

Dlouhé prsty nenáviděného duchovního

Gülenisté se podle režimní propagandy spojili s povstaleckou Stranou kurdských pracujících (PKK) v jakémsi monstrózním konspiračním propletenci, toužícím po svržení prezidenta Erdoğana. Což je docela paradoxní představa třeba proto, že ještě před několika lety byl tehdy Erdoğanovi nakloněným gülenistům naopak přičítán neúspěch mírových rozhovorů mezi vládou a rebely.

Údajné vazby na PKK i na Gülena každopádně v těchto týdnech ospravedlňují útok na parlamentní stranu HDP a demokraticky zvolené kurdské politiky vůbec. Zatím nejodvážnějším krokem bylo samozřejmě páteční zatčení poslanců za HDP včetně jejich spolupředsedů Selahattina Demirtase a Figen Yuksekdagové.

Zatykače byly vydány celkem na třináct poslanců za tuto stranu, jedenáct z nich bylo skutečně zadrženo a umístěno do vazby – dva měli to štěstí, že zrovna pobývali v zahraničí, kde budou zřejmě nuceni požádat o azyl. Jen o několik dní předtím ale došlo ke stejnému, leč méně mediálně vděčnému kroku na regionální úrovni, když policie odvedla v poutech mimořádně populární starosty největšího kurdského města Diyarbakiru. Odstraněno a zatčeno už bylo na 28 kurdských starostů.

Přituhuje, bude hůř

Turecký režim nyní v kurdských oblastech dosazuje své vlastní, nikým nevolené správce, kteří se mohou opírat o silnou přítomnost armády, chovající se prakticky jako na dobytém území. Většinově kurdský jihovýchod země díky vládní strategii skutečně stále více připomíná válečnou zónu, kde se opakují bombové útoky kurdských separatistů a probíhají masové, často násilně potlačované protesty.

Systematicky likvidovaná HDP přitom na rozdíl od PKK od svého vzniku kladla důraz na nutnost nenásilného řešení a reprezentovala umírněnou část kurdské společnosti. Teď budou mít opět hlavní slovo opravdoví extrémisté.

Nemůže být pochyb o tom, že prezidentova kampaň proti fiktivní gülenisticko-kurdské konspirační chobotnici již zasahuje do všech úrovní turecké společnosti. A že se represe oproti původním předpokladům západního světa dále stupňuje, ne zmírňuje.

Erdoganovi se za pouhých několik měsíců podařilo definitivně ovládnout justici, policii, školství i mediální scénu a nyní účtuje s politickou opozicí, jež paradoxně v době puče stejně jako sekulární média stála na jeho straně. Jeho dalším krokem zřejmě bude prosazení vysněného prezidentského systému, v němž mu dosud bránilo nedostatečné zastoupení vlastní strany v parlamentu. Pak se i formálně, nejen fakticky, stane novodobým osmanským sultánem.

Zdroje:
Vlastní