Podobně jako dnešní lovci a sběrači na tom byly i obdoby těchto kultur v dávnověku všech vyspělých civilizací. Většina dobře prostudovaných archeologických nálezů ovšem pochází ze Starého světa. Severní, a hlavně Jižní, Amerika jsou o poznání méně probádané. Každý další nález starověkého pohřebiště proto může naše představy o místních kulturách převrátit naruby.

Úplně nové světlo na dobu kamennou v Novém světě proto vrhly archeologické nálezy z jeskyně Lapa do Santo ve východní Brazílii, o kterých místní archeologové nedávno referovali v odborném časopise Antiquity.

Ať už první lidé osídlili Jižní Ameriku kdykoli – načasování této události je stále předmětem vědeckých diskusí – první přímé doklady lidské přítomnosti pochází z doby po konci poslední doby ledové před zhruba dvanácti tisíci lety. V té době již lidé osídlili všechny části jihoamerického kontinentu a krajina nesla jasné známky jejich hospodaření.

Bohatší nálezy pocházejí z andské oblasti v západní části kontinentu. Nejde jen o známé jihoamerické mumie. Kosti za západu Jižní Ameriky nezřídka vykazují známky manipulace a složitých úprav před finálním uložením ke klidu. Amazonská oblast na východě kontinentu je na archeologické pozůstatky z pradávné doby naopak skoupá a místní nálezy nejčastěji sestávají z jednoduše uložených lidských ostatků.

Možnou příčinou tohoto nepoměru v počtu a různorodosti archeologických nálezů může být nestejný stupeň rozvoje kultur v těchto dvou oblastech. Stejně tak za ním ale může stát pouhé klima.

V tropickém deštném lese se totiž organické pozůstatky příliš dobře nezachovávají. A jeskynní malby, které se mezi oběma oblastmi příliš neliší, naznačují, že se kultury z východu a ze západu nemusely až tak lišit.

Tajuplná jeskyně

První nálezy z východu Brazílie, zejména oblasti Lagoa Santa, vypovídaly o prostém nakládání s lidskými ostatky, které se navíc v čase příliš neměnilo. Úplně jiný obrázek ale dává nejnovější studium lidských pozůstatků z Lapa do Santo.

Tato jeskyně má plochu zhruba 1300 metrů čtverečních a nachází se pod třicetimetrovým pískovcovým masivem. Se zvyšující se vzdáleností od vchodu se podlaha snižuje a v nejvzdálenější části mohla být jeskyně dokonce střídavě zaplavená.

Nalezené pozůstatky zahrnují kromě lidských ostatků i stopy po lidské činnosti, uhlíky, nástroje a pozůstatky dalších živočichů. Studium nalezených kostí ukázalo, že se pravěcí obyvatelé jeskyně živili hlavně rybami, drobnými plazi, hlodavci, pásovci, pekari a jeleny.

Živočišná strava ale byla v jídelníčku dávaných obyvatel Brazílie s největší pravděpodobností jen doplňkem rostlinných produktů. Indicie o stravě místních obyvatel, se stejně jako nalezené nástroje – kamenná či kostěná škrabadla, dláta a rybářské háčky – v čase téměř neměnily.

Hypotézou o jednoduchosti a malé proměnlivosti amazonské kultury ale otřásla pohřbená lidská těla. Pohřby lze rozdělit do tří časových úseků. Z období před 10600 až 9700 lety se dochovala dvě těla pohřbená velmi jednoduše ve vzpřímené poloze. Počínaje obdobím před 9600 lety se ale zhruba na dvě stě let pohřební rituál dramaticky změnil.

Záhada pohřbů

Nalezené pozůstatky měly odsekané končetiny, které byly často rozdělené ještě dále ve vzdálenějších částech. Další nálezy se vyznačovaly rozsekanou lebkou, useknutou hlavou nebo vytrhanými zuby. Kosti byly kromě toho často pokryté barvou nebo sazemi.

Spáleniny a jejich rozložení, stejně jako známky po užití nože, navíc naznačují, že se těla stala přinejmenším zčásti cílem kanibalismu. Pohřby z období mezi 8600 a 8200 lety potom byly o něco klidnější. Těla zřejmě byla, podobně jako jinde na světě v době kamenné, ponechána napospas dravcům a vlivům prostředí. Obyvatelé jeskyně po nějakém čase sesbírali zbylé kosti a pohřbili je v mělkých jamách.

Těžko odhadovat, co za změnami pohřebního rituálu stálo. Zcela jistě však souvisel s mytologickými a náboženskými představami místních obyvatel.

Některé rysy pohřbů z druhého období – například protikladné naaranžování dětských a dospělých pozůstatků, opačných částí lebky, bližších a vzdálenějších částí končetin, dlaní a očí nebo vytrhaných zubů a čelistí – ovšem naznačují, že základem místní mytologie mohla být představa párových protikladů. Podobně tomu je dodnes v mytologických představách původních obyvatel And i Amazonie.

Komplexní pohřební rituály v pravěku Amazonie tedy nemusely být takovou raritou, jak se ještě před nějakým časem zdálo. Nejnovější nálezy navíc vykazují zajímavé spojnice s dalšími pohřebišti na území Jižní Ameriky. Zcela jistě ovšem můžeme prohlásit, že se zdejší kulturní zvyky měnily i přes stálost používaných nástrojů podobně rychle jako kdekoli jinde na světě.