Dnes je úterý 5. listopadu 2024., Svátek má Miriam
Počasí dnes 9°C Polojasno

Komentář: Nobelovy ceny jako laciná fraška. Nebo Havel jen dost nepřikuloval?

Komentář: Nobelovy ceny jako laciná fraška. Nebo Havel jen dost nepřikuloval?
Projev Václava Havla k demonstrantům v prosinci 1989 | zdroj: Isifa.com

Začal týden udělování Nobelových cen - prestižních, kontroverzních a nepochopitelných. Tato "anketa" přitahuje mimořádnou pozornost, přestože je řada lidí přesvědčena, že je jako instituce zcela zdiskreditovaná a myšlenka podpory vědy, techniky, humanismu a míru je dávno pryč. Nebo možná právě proto. 

Ne, že by jeden neustále žehral nad úpadkem společnosti, prorůstáním korupce napříč společenským spektrem nebo ztrácel čas nad seznamem nových, staronových a občas celkem prapodivných laureátů v nejrůznějších kategoriích.

Jenže každý rok na podzim na člověka "vyskočí" kapacity z monitoru nebo novin, které jako by se snažily z čtenáře udělat troubu, když nerozumí fantastickému přínosu interferenčního jevu při rozptylu částic v kvantové fyzice. Vždyť to je přeci jasné jako facka a ten, kdo s tím přišel, musí prostě zmíněnou cenu získat. Možná. A tak čtenář obvykle kliká na křížek, odhazuje noviny a možná dokonce i věří, že někde se ještě financování vědy a techniky vyplácí a v lepším případě je i ekonomicky a společensky rentabilní.

Nakolik je ale ekonomicky a společensky rentabilní udělit stejnou cenu v oblasti "budování a posilování míru" například někdejšímu palestinskému teroristovi Jásiru Arafatovi? Nebo Baracku Obamovi - jen chvíli poté, co šéf Bílého domu schválil vyslání třiceti tisíc vojáků do Afghánistánu? 

Smysl třeba jen elementární morální návratnosti u těchto laureátů běžnému smrtelníkovi uniká. Jenže i naprostému laikovi je nejspíš jasné, že podání rukou v Camp Davidu nebo široký úsměv prvního amerického prezidenta tmavé pleti se světu v ekonomickém měřítku vyplatí mnohem více, než čestné uznání pro někdejšího prezidenta jedné malé země, který ovlivnil tisíce bojovníků za svobodu po celém světě.

Člověk nemusí být "pravdoláskař", ani zarputilý přívrženec Václava Havla, milovník jeho divadelních her, knih či filmů, dokonce ani nemusí souhlasit s jeho tezemi, aby chápal, že je Havel ztělesněným symbolem boje za svobodu. Ať už byla realita kolem něj jakákoli, k jeho odkazu a myšlenkám vzhlížejí opoziční rebelové v Rusku stejně tak jako na Kubě. 

Možná Havel dostatečně nepřikuloval či nelobboval na těch správných místech. Nebo to dost možná vůbec neměl zapotřebí, a právě za tento postoj si ho lidé váží. Jenže taky je možné, že důstojnost Nobelově ceně za mír bude navrácena až právě ve chvíli, kdy ji získá Havel nebo někdo jako on. Někdo, pro koho mír a svoboda nebude pouhým rétorickým obratem, jehož hodnota odpovídá stejným heslům v projevech účastnic soutěží krásy. 

Možná, až se to stane, si světová veřejnost začne zase vážit nejen konkrétních laureátů z jednotlivých kategorií, ale i Nobelovy ceny jako instituce. Dokonce i Nobelovy ceny za mír. 

Zdroje:
Vlastní