Hrad bojuje proti cenzuře aneb Ovčáčkův patent na pravdu

KOMENTÁŘ - Komentáře autor: red

Prezident Miloš Zeman má obavy z cenzury. Po novém roce totiž začalo fungovat Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám, které nechal zřídit ministr vnitra Milan Chovanec. Lidé se podle nejvyššího představitele země dokážou sami dobře zorientovat v informacích. Je to však pravda? A dokáže to vlastně sám Hrad?

Tiskový mluvčí Hradu Jiří Ovčáček

Tiskový mluvčí Hradu Jiří Ovčáček,zdroj: Profimedia.cz

Hned na úvod je potřeba říct, že samozřejmě nejde o žádnou cenzuru. Cenzura je - hrubě řečeno - omezování informací (vcelku jasně popsáno ZDE). Za totality se informace ohýbaly tak, jak se to hodilo režimu. Koniáš, kterého prezident v této souvislosti připomněl, knihy pálil. 

Oproti tomu Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám (CTHH) má za úkol pouze okomentovat nepravdivý nebo nepřesný údaj. Co si s jeho komentářem počnete, zda budete dané zprávě či informaci dál věřit a šířit ji, nebo ne, to už je na vás. 

Zeman tomu říká cenzura. Leckdo jiný by to mohl označit za snahu státu ochránit své občany v kyberprostoru, který se už dnes oficiálně považuje z potenciální válečné pole. Prezident tvrdí, že umíme sami poznat, co je a co není pravda. Jak ukazuje dennodenní praxe, neumíme.

Kritizovat Zemana za jeho - kulantně řečeno lehkovážný - přístup k internetu by přitom bylo zbytečné. Prezident jako muž v požehnaném věku internet příliš nesleduje, koneckonců se tím dokonce i chlubí. Pochopitelně tak neví, co se v jeho temných koutech děje. Pak je ale třeba brát jeho názor na internet jako takový a případně také i na Centrum proti terorismu s velkou rezervou. 

Mravní záruka z Haló novin

Zemana ovšem obklopují lidé, kteří se na internetu pohybují denně. Někteří z nich by se dokonce dali označit za vášnivé uživatele - třeba jeho "trojjediný ochránce". 

Jako věrný a iniciativní sluha svého pána Jiří Ovčáček založil v reakci na Zemanovu kritiku útvaru ministerstva vnitra twitterový účet s názvem Český úřad pro tisk a informace (zkráceně ČÚTI). Pokud vám to zní povědomě, jste zřejmě pamětníci, orgán se stejným názvem totiž existoval od osmašedesátého až do sametové revoluce. 

Ovčáček chce svým počinem upozornit na nesmyslnost existence Centra proti terorismu. Jako bývalý redaktor komunistických Haló novin má k tématu cenzury a propagandy jistě blízko. Koneckonců, ČÚTI není nic jiného, než právě promyšlenou propagandou nebo nepromyšleným projevem čirého zoufalství. 

Strach Hradu, že Chovancův útvar zboří populistický domek z karet, který prezident se svou družinou léta budoval, je pochopitelný. V tomto smyslu by mohla být obava z politického charakteru Centra oprávněná. Otázkou samozřejmě je, zda to má Chovanec od začátku namířené přímo proti Hradu, nebo půjde jen o vedlejší efekt existence útvaru. 

Prezident si rád upravuje realitu podle toho, co chtějí lidé slyšet, čemu zatleskají. Právě proto jsou mezi jeho stěžejními tématy terorismus a uprchlická hrozba, přestože Česko nepatří mezi cíle islamistů ani reálně, ani potenciálně, což je informace potvrzená rozvědkou. 

Zato hrozba ztráty kontaktu s realitou ve změti informací, které si člověk nedokáže ověřit a mainstreamovým i veřejnoprávním médiím - ať už z jakéhokoli důvodu - nevěří, je víc než reálná. Stát je povinen se internetové éře přizpůsobit a ochránit své občany i v kyberprostoru. Ochrana obyvatel je přece základním smyslem jeho existence. 

K Centru proti terorismu sice můžeme mít teoretické připomínky, bylo by však příliš unáhlené ho rovnou odmítnout jako jakousi "cenzuru". Pokud bude fungovat v rámci slibovaných mantinelů, může veřejnosti dobře posloužit. 

Ano, bylo by samozřejmě mnohem lepší, kdyby se lidé dokázali bez pomoci zorientovat na internetu a poradili si s nepravdivými a nepřesnými informacemi, uměli si všechno ověřit. Jenže to prostě není možné. 

Kam si chodí český prezident pro informace

Imunní vůči nepřesnostem nebo dokonce přímo nesmyslům přitom není ani Hrad, který má na rozdíl od řadových občanů výrazně lepší přístup k ověření informací. Jen si vzpomeňte na kauzu "samoobsazení" Krymu.

Po zabrání ukrajinského poloostrova Ruskem většina sdělovacích prostředků v Česku uváděla, že obsadili neoznačení ruští vojáci. Později se jim dokonce začalo přezdívat "zelení mužíčci" nebo "Rusové na dovolené". Byla to nová forma hybridní války, kdy stát vysílá na území cizího státu armádu bez označení.  Český prezident však zarputile trval na tom, že o žádnou ruskou invazi nejde a žádní ruští vojáci na Krymu nejsou. 

"Já beru vážně prohlášení ministra zahraničí Lavrova, že tam žádní ruští vojáci nejsou," prohlásil tehdy mimo jiné Zeman. Zprávy o tom, že na Krymu působí ruská vojska, označil za nesmysl. Byl z toho mezinárodní poprask, švédský ministr zahraničí Carl Bild se dokonce posměšně dotazoval, zda má Česká republika vůbec nějakou tajnou službu, když prezident chodí pro informace k Lavrovovi.

Zemanova slova ovšem našla úrodnou půdu na všech možných aeronetech, sputnicích, Parlamentních listech a dalších médiích. Každý, kdo tvrdil, že invazi na Krym provádějí Rusové, byl označen za hlupáka, co věří zmanipulovaným mainstreamovým médiím, je "ovčan" a naslouchá temným hlasům z americké ambasády.  

Jenže pak na konferenci v Moskvě zcela překvapivě sám ruský prezident Vladimir Putin přiznal, že na Krymu ruská vojska působila. Armáda podle jeho slov musela bránit rusky mluvící obyvatelstvo. Ostatně v podobném duchu pak mluvil Putin ještě několikrát. Mýtus o tom, že se Krym obsadil tak nějak sám, padl. Ovšem z Hradu nikdy žádná korekce nebo snad dokonce přiznání omylu nepřišlo. A není vyloučeno, že Zeman dodnes setrvává na svém původním názoru.

Nikdy dřív jsme nebyli informačně tak zranitelní, jako dnes. Na takový příval informací jsme nebyli připraveni, nikdo nás neučil s nimi pracovat. Naučit se rozlišovat mezi pocitem, názorem a ověřeným faktem je životně důležité. Je na čase si to uvědomit a začít s tím něco dělat. 

Tomáš Chalupa a Alina Holušová


Tagy: Česko Ministerstvo vnitra domácí média a internet terorismus a násilí manipulace a propaganda Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám postfaktický svět

Zdroje: Vlastní