Dobrým příkladem je třeba zebra kvaga, poddruh zebry, jenž byl specifický tím, že měl na rozdíl od svých příbuzných docela "málo pruhů". Zadní část těla a nohy byly jednobarevné.

Zebra kvaga žila na území Jižní Afriky a dostala smrtelnou ránu poté, co sem přišli evropští osadníci. Ti je začali lovit extrémně rychle, představovaly totiž vynikající zdroj potravy. A ačkoliv se v 19. století některé zebry dostaly do evropských zoo, záchranné programy nedopadly dobře. 

Poslední "pravá" zebra kvaga zemřela v amsterdamské zoo roku 1883, poslední volně žijící uhynula o pět let dříve. Existuje jen jedna jediná fotografie zebry kvaga, pořízená roku 1870 v londýnské zoo, zachováno je také pouhých 23 kůží a sedm koster.

Jediná fotografie zebry kvaga | zdroj: Profimedia

Více než sto let od jejího zmizení ze světa nicméně vědci zahájili pozoruhodný projekt, v jehož rámci, ve zkratce, cíleně křížili méně pruhované zebry. Před dvěma lety bylo oznámeno, že se v páté generaci křížení některé tyto zebry výrazně podobají svým vymřelým příbuzným. Kritici pokusu ale vyčítají třeba to, že jediné, co vědci stvořili, je jen podobně vypadající zebra, a celý projekt není nic víc než marketingová bublina.

Živé výsledky pokusu byly na počest tvůrce projektu Reinholda Raua pojmenovány Zebra Rauova. Mimochodem předloni mělo silně redukované pruhy šest ze 116 zvířat v rámci projektu. 

Zebry z "Projektu Kvaga" | zdroj: Wikipedia.org

Smutný příběh kozorožce

Na světě už nejsou ani dva ze čtyř poddruhů kozorožce iberského. Kozorožec portugalský byl vyhuben na sklonku 19. století. Poměrně malé, ale na rozdíl od svých příbuzných mohutnější zvíře, bylo pro lovce atraktivní kvůli masu, kůži, z níž dělali přikrývky, i rohovině, jež sloužila k výrobě horských rohů.

Lidé bažili i po bezoárových kamenech přítomných v žaludcích kozorožců, považovaných za lék i protijed. Už v 70. letech se jednalo o vzácné zvíře. V roce 1889 se sice podařilo odchytit jednu starou samici, ale zahynula po třech dnech. O dva roky později byly nalezeny dvě samice mrtvé. Naposledy kozorožce portugalského, tedy jeho samici, spatřili v portugalském Serra do Geres roku 1892.

Další poddruh, kozorožec pyrenejský, "přežil" svého příbuzného o více než sto let. V roce 2000 nalezli poslední zástupkyni druhu, pojmenovanou Celia, mrtvou pod spadlým stromem ve španělském národním parku Ordesa.

Celii po smrti vycpali | zdroj: YouTube.com

I k vyhynutí kozorožce pyrenejského přispěl agresivní lov, zároveň je však tak trochu záhadou. Předpokládá se, že se tomuto druhu stalo osudným stále těsnější sdílení prostoru a pastvin s domestikovanými zvířaty, a vedle soupeření o jídlo a prostor například i boj s infekcemi. 

To však není celý příběh. V roce 2003 se vědci rozhodli kozorožce pyrenejského naklonovat a opravdu přivedli na svět mládě. Žilo ovšem pouhých sedm minut - osudným se mu stal defekt plic.

Mládě kozorožce pyrenejského, jež zemřelo pouhých pár minut po porodu | zdroj: YouTube.com

Z poddruhů kozorožce iberského stále běhají po horách ještě kozorožci granadští a kozorožci Cabrerovi. I ti ale čelí výše zmíněným potížím. Jednou z vážných nemocí, s nimiž bojují, je například svrab.

Držitel smutného rekordu 

Obzvlášť smutný je případ psa bojovného, neboli antarktického vlka - zvířete, které je obestřeno tajemstvím. Psi bojovní, vysocí zhruba jako kojoti, žili v nevelkém množství na poměrně malém území Falklandských ostrovů, které kolem roku 1860 osídlili britští chovatelé ovcí. Ti začali toto zvíře likvidovat jako škodnou, neboť je zaměňovali s vlky. Využívali také jejich kožešinu.

Na vyhubení psů bojovných jim stačilo méně než 20 let. Poslední exemplář zahynul v roce 1875. I díky rychlému konci tohoto druhu se dnes o jejich způsobu života ví docela málo. Předpokládá se, že se živili na zemi sídlícími ptáky, například tučňáky, nebo larvami. 

Pes bojovný doplatil mimo jiné i na svou důvěřivost | zdroj: Profimedia

Navzdory svému názvu prý také tito psi nebyli agresivní, v podstatě doplatili na svou krotkost, neboť se dali velice snadno nalákat a ulovit. Jejich nejbližším v současnosti žijícím příbuzným je pes hřivnatý. 

Důvěřivý Dodo

Za velice krátkou dobu, pouhé století, zmizel ze světa i dronte mauricijský, neboli pták dodo, někdy nehezky nazývaný blboun nejapný. Důvěřivé a zvědavé zvíře žilo, jak již název napovídá, na Mauriciu. A i výše zmíněné vlastnosti opět přispěly k zániku tohoto druhu. Evropané, kteří ostrov na přelomu 16. a 17. století na ostrově obývali, je začali nejdříve lovit pro maso. To však nebylo dobré, a tak konzumovali alespoň ptačí vejce. Hlavně však s sebou přivezli pohromu - krysy, psi i kočky, jimž tito nelétaví ptáci nedokázali čelit.

Jinak už Dronte mauricijského nikdy neuvidíme | zdroj: Profimedia

První záznam o ptákovi dodo je z roku 1598 a pochází od holandských námořníků. Naposledy byl tento pták spatřen v roce 1662. Později ho někteří dokonce považovali spíš za mýtické, než kdysi žijící zvíře. V 19. století byly ovšem zkoumány pozůstatky čtyř ptáků, o nichž se předpokládá, že měřily zhruba jeden metr a vážily od necelých 11 do 17 kilogramů. Byly dovezeny do Evropy a později výzkum pokračoval díky ostatkům nalezeným přímo na Mauriciu. Ačkoliv v některých muzeích můžeme spatřit kostry ptáka dodo, nebyl nalezen jediný její "kompletní" exemplář.

Žije vakovlk tasmánský? 

Příběh vakovlka tasmánského, známého také jako tasmánský tygr, je komplikovanější. Vačnatec, jehož domovem byla Austrálie, Tasmánie a kdysi dávno i Nová Guinea, začal být v Austrálii velice vzácný ještě před britským osídlením, "dlouho" však přežíval právě v Tasmánii. 

O jejich způsobu života se také neví příliš. Většina pozorování byla provedena na vakovlcích žijících v zajetí, a navíc za denního světla, ačkoliv se jednalo o zvířata spíše noční. Dny trávili plaší vakovlci v úkrytu. 

V Austrálii byli vakovlci vzácní celá staletí, poslední prý byli nicméně viděni, dle hodnověrných svědectví, někdy kolem roku 1830. V Tasmánii však žili až do 20. století a na jejich vyhubení měli obří podíl právě lidé. Počátkem století se o vakovlcích říkalo, že útočí na ovce, a vláda vypsala odměny za jejich "redukci". Posledního známého vakovlka žijícího ve volné přírodě zabil jistý Wilf Batty v roce 1930. V současnosti se přitom předpokládá, že vakovlci šli po ovcích málokdy a i jinak byli málo nebezpeční.

Wilf Batty zastřelil posledního vakovlka viděného ve volné přírodě | zdroj: Wikipedia.org

Poslední vakovlk, známý jako Benjamin, zemřel v roce 1936 v zoo Hobart v Tasmánii, pravděpodobně na zanedbání péče, neboť zvíře bylo vystaveno extrémním teplotním podmínkám. Jeho pohlaví bylo dlouho otázkou, ale po průzkumu dochovaných filmových materiálů ho odborníci považují za samce.

Velkou ironií pak je, že Tasmánie prohlásila vakovlka za chráněné zvíře 10. července 1936, tedy necelé dva měsíce před úmrtím "Benjamina" (u něhož se pro změnu vlastně neví, zda se mu tak vůbec někdy říkalo). Kolem vakovlků existují však i další otázky - sem tam se dodnes objeví zpráva o tom, že ho někde někdo viděl. Ověřeno to však není, a "Benjamin" tak stále zůstává "posledním mohykánem" svého druhu.

Tragédie alek 

Stejně jako dodo byla nelétavým ptákem, zato však výborným potápěčem i alka velká. Největší z alek žila při pobřeží severního Atlantiku, dorůstala až 85 centimetrů a vážila do pěti kilogramů. Jen pro představu - byť nebyla příbuzná tučňáků, v mnohém se jim podobala, někdy se jí tedy říká "tučňák severní polokoule".

Alky měly velice významné místo například v kultuře severoamerických národů, kteří své mrtvé někdy pohřbívaly s kostmi alek. Zkázou se však pro alky stalo to, jak moc byly užitečné - jak indiáni, tak později i námořníci je hojně lovili pro maso, jedli jejich tučná vejce, která se stala cennými i pro sběratele. Hodilo se jejich peří a samotní nebozí ptáci byli používáni i jako návnada, a to i poté, kdy byl koncem 18. století lov alek zakázán.

Malý počet alek dlouho přežíval na Islandu. Třetího července 1844 byl ale ubit poslední pár hnízdících alek a jejich vejce rozšlapáno. Poslední živou alku údajně spatřili ještě o osm let později v Newfoundlandu. 

V 70. letech si alky posmrtně připsali jedno hořké prvenství. Vycpaná alka prodaná za devět tisíc liber se stala nejdražším preparovaným ptákem všech dob. 

Kdo by to byl řekl? 

Lov se stal osudným také holubu stěhovavému. Zvíře, jež žilo v Severní Americe, kdysi patřilo k nejpočetnějším druhům ptactva na světě. Byly jich miliardy, v současnosti však už neexistuje. Ještě v 19. století přitom bylo možné pozorovat obrovská hejna těchto ptáků.

Holubi měli chutné maso, pro které je lovili už indiáni. Zběsilé vybíjení však začalo v 19. století, kdy byli krom pro maso bezuzdně zabíjeni i pro zábavu a ve velkém se likvidovala i jejich mláďata, jimiž se vedle lidí krmila i prasata. K tomu přibylo odlesňování krajin, které mělo na populaci holubů též tragický dopad.

Holubi se navíc rozmnožovali celkem pomalu a lidé se díky rozvíjející se vlakové dopravě dostali až k jejich hnízdům, která vybírali. Holubí stáda tak stárla, začalo jich ubývat. V 80. letech 19. století už nastal alarmující stav. 

A pak přišla naděje. Ještě roku 1896 v Ohiu asi 250 tisíc ptáků založilo hnízdící kolonii a zdálo se, že druh přežije. Když se o ní ale dozvěděli lovci, byl konec. Holubí masakr trval týden a přežilo jen několik tisíc ptáků. V roce 1902 byl v Indianě zastřelen poslední volně žijící holub stěhovavý. O 12 let později uhynula v zoo v Cincinnati poslední holubice jménem Martha.

Martha, poslední zástupkyně svého druhu | zdroj: Profimedia

Po ptácích, jichž kdysi žili miliardy, zbyl jen pomník právě v této zoo.

Vyhynulí jsou v současnosti pravděpodobně i papoušci karolinští. Tito krásní ptáci žili též v Severní Americe a i k jejich úhynu přispělo masivní odlesňování a také lov. Papoušci totiž byli velcí krasavci a lidé se rádi zdobili jejich peřím. Ještě v 90. letech 18. století jich žila velká hejna, v roce 1913 byl však na Floridě zabit poslední pták.

Kvůli tomu, jak rychlý konec vzali, se občas spekuluje o tom, zda za jejich úplným vyhynutím nestojí ještě něco jiného. Ohrožovaly je i nemoci, které přenášela drůbež. Poslední zástupce papouška karolinského zemřel v roce 1918, také v zoo v Cincinnati. Shodou okolností ve stejné kleci, v níž pět roků předtím uhynula holubice Martha.

Vycpaný papoušek karolinský ve Fieldově muzeu | zdroj: Wikipedia.org

Pomalý a zranitelný obr

Na vybití korouna bezzubého stačilo lidem pouhých 27 let. Tento druh sirén žijících u Komandorských ostrovů v Beringově moři mezi Ruskem a Aljaškou poprvé Evropané potkali v roce 1741. Jejich chování popsal přírodovědec Georg Wilhelm Steller, člen ztroskotané expedice objevitele Vituse Beringa, po němž se korounům říká také Stellerova mořská kráva.

Podle jeho pozorování žilo kolem ostrovů zhruba dva a půl tisíce kusů těchto důvěřivých a sociálních zvířat se sedm centimetrů tlustou kůží, která je chránila před chladem. Právě pro ni i pro dobré maso a tuk je začali masivně lovit námořníci. Už koncem 60. let 18. století byli vyhubeni.

Kůže na kabely 

Teprve před deseti lety pak vědci prohlásili za definitivně vyhynulého i tuleně karibského. Druh, který žil v Karibském moři a Mexickém zálivu, byl objeven při Kolumbově expedici na sklonku 15. století a už tehdy prý námořníci zabili osm zvířat pro maso. Později se však tuleni začali lovit především kvůli oleji, z kůže vznikaly také kabely a kufry. Poslední tuleň byl spatřen v roce 1952 mezi Jamajkou a mexickým poloostrovem Yucatán.

Později občas někdo nahlásil, že tuleně pravděpodobně zahlédl, právě v roce 2008 však výzkumníci z Amerického úřadu pro výzkum oceánů a atmosféry po pětiletém hledání potvrdili to, čeho se lidé obávali už dlouho. V současnosti v teplých oblastech žije ještě tuleň havajský a středomořský, i ti jsou však ohroženi.

Karibský tuleň žijící v zajetí, 1910 | zdroj: Wikipedia.org

Děsivý důsledek pověr 

Zatímco u většiny výše zmíněných zvířat můžeme říci, že se na jejich vybití podílel člověk, chamtivost či naprostá neúcta k přírodě, v případě levharta zanzibarského odvedly hrozný díl práce i pověry. Osudnou se stala levhartům víra, že jsou společníky čarodějnic, které je posílají různě škodit lidem. 

S vzrůstajícím počtem obyvatel na Zanzibaru byly střety s levharty častější. Navzdory tomu, že už v první polovině 20. století byli tito menší příbuzní levhartů afrických prohlášeni za chráněný druh, tu v 60. letech vypukl masivní hon na čarodějnice, v jehož rámci byli programově vybíjeni i jejich údajní služebníci. Hnutí vedl "lovec čarodějnic" Kitanzi.

Výsledek? V 90. letech stáli levharti zanzibarští už na pokraji vymření. Poslední byl spatřen v roce 1996, a ačkoliv se i v tomto případě sem tam objeví zpráva, že je kdosi zahlédl v odlehlých oblastech, jsou považováni za vyhynulý druh, o kterém se navíc také ví velice málo. Tím spíš, že na světě se zachovalo pouhých šest kůží a pár vycpanin.

Levharti zanzibarští už pravděpodobně neexistují | zdroj: Wikipedia.org