"Produktivita se drží na stejné úrovni i navzdory tomu, že je pracovní týden o čtyři až pět hodin kratší. Náklady přitom zůstaly stejné. A co víc, zaměstnanci vykázali větší spokojenost s prací, méně dnů nemocenské a celkově větší úroveň blahobytu," hlásí islandská média.

Pravda, oním experimentem bylo jen zkrácení pracovní doby na dvou pracovištích reykjavické radnice, navíc u jednoho jen pouštěli v pátek zaměstnance domů už po obědě. To, že se opatření nijak neprojevilo na nákladech, je tak potřeba brát trochu s rezervou.

Sedmihodinová pracovní doba ale funguje v mnoha zemích, aniž by nějak negativně ovlivnila výsledky. Ve Švédsku a Finsku dokonce některé společnosti zavedly jen šestihodinový pracovní den, za což jim jsou zaměstnanci tak vděční, že se konečně v práci věnují naplno práci a ničemu jinému. Výsledek totiž odpovídá jejich národní touze po rovnováze mezi pracovním a rodinným životem, jak uvádí BBC.

Volnější pracovní doba nebo možnost práce z domova patří mezi nejžádanější benefity, za které se zaměstnanci zpravidla odvděčí právě vyšší výkonností a kreativitou. Díky spokojenosti s větším volnem pro rodinu jim pak ani nebude vadit občas strávit v práci pár přesčasových hodin – opět využitých naplno.

Nejkratší pracovní týden mají bohaté země

Podle údajů ze zemí OECD se ve vyspělých státech v posledních letech pracovní týden skutečně celkově zkracuje. Mohou za to hlavně nižší úvazky, které se do průměrů započítávají a významně ho tak ovlivňují.

Občané bohatých zemí, které vycházejí například matkám s dětmi nejvíc vstříc, tak z pohledu čísel vypadají jako největší "flákači" trávící v práci jen pár hodin. A to přesto, že mezi ně patří třeba Německo, Nizozemsko, Dánsko, Belgie či skandinávské státy, tedy země se silnými ekonomikami i produktivitou práce.

Nejvíc odpracovaných hodin mají naopak Mexiko, Řecko či Kostarika, na jejichž ekonomice to přitom není vůbec vidět. Zaměstnanci pobírající mizerný plat totiž nemají důvod se snažit pracovat rychleji, a tudíž nemají společnosti důvod ke krácení pracovní doby díky jejich výkonnosti.

Radnice Reykjavíku sice může argumentovat spokojeností a zachováním výkonnosti, ale z ekonomického hlediska měla pravdu spíše švédská pravicová vláda, která podobný experiment v devadesátých letech ukončila. Model byl – "překvapivě" – příliš finančně nákladný, protože nejde aplikovat paušálně na všechny profese.

Aby všeobecné výraznější zkrácení pracovní doby někde fungovalo, muselo by jít o mimořádně ekonomicky silnou a sebevědomou zemi. A taková na nic podobného nepřistoupí, protože nebude riskovat, že lidé zleniví a zemi se tím sníží její výkonnost. Třeba jako Švýcarsko, jehož obyvatelé si v referendech postupně sami zamítli jak delší dovolené tak začátkem června i garantovaný příjem.