Popal, která nyní žije v Dánsku, pomáhala založit národní afghánský fotbalový ženský tým, avšak hráčky se teď, kdy zemi ovládl radikální Tálibán, bojí o život, napsala agentura AP.

Těm, co telefonují, může Popal poradit jedině, aby odešly z domu, daleko od sousedů, kteří vědí o jejich sportovní aktivitě. Aby se pokusily vymazat svou minulost, zejména angažovanost proti Tálibánu, který nyní v Afghánistánu obnovuje islámský emirát.

„Doporučuji jim, aby odstranily materiály na sociálních sítích, zničily fotografie, uprchly a skryly se. Rve mi to srdce, protože jsme se celé roky snažily ženy prosazovat, a já jim teď říkám, aby zmlkly a zmizely. Jejich život je ohrožen,“ řekla čtyřiatřicetiletá Popal.

Nechápe rychlost, s níž se zhroutila afghánská vláda, ani smysl toho, že Afghánistán opouštějí západní státy které v roce 2001 pomohly Tálibán porazit. Sama ze země uprchla s rodinou, když Tálibán v roce 1996 zabral Kábul. Do Afghánistánu se vrátila před 20 lety jako dospívající dívka, která do té doby žila v uprchlickém táboře v Pákistánu. Doufala, že se pod ohranou Západu podaří prosadit práva Afghánek.

„Moje generace věřila, že bude možné budovat Afghánistán, zlepšit situaci příští generace tamních žen i mužů. Tak jsem spolu s dalšími k posílení práv žen a dívek využila jako prostředek fotbal,“ vysvětlila Popal. Do roku 2007 už měla dost hráček na to, aby postavila první afghánský národní tým. „Byly jsme tak hrdé, když jsme si poprvé oblékly dresy! Bylo to to nejlepší, co jsme kdy zažily,“ řekla.

Povzbuzovala spoluhráčky, aby v době, kdy Tálibán bojoval o znovuzískání území, vyjadřovaly své názory na sociálních sítích. „Já jsem Tálibán označovala za našeho nepřítele, citovala mne televize a dostávala jsem pohrůžky smrtí,“ přiznává Popal. Hrát přestala v roce 2011 a pak se soustředila na koordinaci aktivit národního družstva jako ředitelka afghánského fotbalového svazu. Hrozby ale pokračovaly, takže byla v roce 2016 nucena uprchnout a požádat o azyl v Dánsku. „Šlo mi o život,“ tvrdí.

Ženskému fotbalu se věnovala nadále, poukazovala na fyzické a psychické zneužívání, hrozby smrtí a znásilněním, které se týkaly i vedení afghánské fotbalové federace. Korupce ve sportu byla zrcadlem nejistých základů země, v níž se situace za stahování zahraničních vojáků začala rychle horšit.

„Afghánky věřily daným slibům, ale ti vojáci odešli, protože být v Afghánistánu už není v zájmu jejich zemí. Tak proč něco slibovali? Kvůli tomu teď mé hráčky pláčou. Proč neřekli, že takhle odejdou? Aspoň se mohly ochránit. Teď naříkají, jsou smutné, zoufalé. To co se jim děje, není fér,“ popisuje zoufání fotbalistek Popal.

„Schovávají se, mnohé odešly z domovů k příbuzným, protože jejich sousedé vědí, že hrávaly fotbal. Mají strach, Tálibán je všude, nahání strach,“ popsala situaci Popalová.

Afghánský tým je v žebříčku FIFA mezi 167 ženskými týmy na 152. místě. Je těžké přestavit si, že Afghánky budou znovu hrát. „Bylo těžké sledovat, jak rychle to vláda vzdala. Ženy přišly o naději,“ řekla Popalová.