Farmářský boom

Alternativní přístup k jídlu nebo nakupování už dávno nestaví lidi do pozice "lesan" v batice bránícím se čemukoliv, co zavání moderní dobou a některé si postupně razí cestu k širšímu okruhu lidí. Jako třeba farmářské trhy - nenajdete na nich pouze tvrdé alternativce a "biomatky", ale i řadu těch, kteří si tam pravidelně chodí pro regionální zeleninu nebo oblíbený produkt, byť se jinak nevyhýbají ani nákupům v supermarketech.

"Na farmářské trhy chodím hlavně ze dvou důvodů. Věci, které se pěstují v regionu a nemusí se dovážet přes půl země, jsou podle mě prostě chutnější. Nevadí mi, že je na jablku skvrnka, nebo že mrkev není rovná, hlavně že je dobrá. Druhý důvod je, že z toho mám jednoduše lepší pocit, raději dám své peníze přímo farmáři," říká o důvodech, proč si oblíbila farmářské trhy učitelka Monika s tím, že "chodí" hlavně na zeleninu, luštěniny, mléčné výrobky či lokální uzeniny.

Jako plus vidí i výběr z méně běžných výrobků - od kozích a ovčích sýrů po bezlepkový sortiment i krajové speciality.

Není to přitom jen pražskou záležitostí. Trhy s ovocem, zeleninou, ale i pečivem a sirupy si fanoušky získávají už i v menších městech - loni je zavedly například v Jeseníku a fungují i v Šumperku, byť se nekonají každý týden, ale jednou za měsíc. V nedaleké Olomouci bývají v sezoně zpravidla každý týden. Pár let už v řadě měst funguje i systém bedýnek s ovocem od regionálních farmářů, zelinářů. Pohybují se v různých velikostech a cenových rozmezí, s výše popsanými způsoby prodeje však mají společné to, že v nich najdete lokální a sezonní ovoce a zeleninu,často pěstovanou podle ekologických zásad, stálicí mnoha měst se stávají i obchody s regionálními potravinami či takzvané foodie markety.

Faktem samozřejmě je, že se z farmářských trhů stává mainstream, a najde se dost lidí, kteří tam chodí jen proto, že je to zrovna v módě. Pokud by se ovšem trhy s lokálními potravinami zařadily definitivně mezi běžné záležitosti, hipsterům by sice zbyly oči pro pláč, zato regionální, čeští výrobci by z toho mohli těžit ještě víc. Nemluvě o pozitivním vlivu na kultivaci jídelníčku populace, která byla ještě donedávna zvyklá na chlebíčky s pochoutkovým salátem nebo "guláš s pětima knedlama"

Zahradníci z paneláku

Ostatně zájem o to "co jím a kdy to jím" částečně souvisí i s rozvojem takzvaných komunitních zahrad. Ve městech, někdy doslova mezi paneláky, tak pěstují ovoce a zeleninu i lidé, kteří si dřív mohli vysadit maximálně bylinky na balkoně.

"Pro komunitní zahradu jsem se rozhodla proto, že ráda zahradničím. A když se mi naskytla možnost mít záhonek s kamarádkou v centru, tak jsem z toho byla dost odvázaná a šla jsem do toho. Je to super relax," říká Olomoučanka Martina a dodává: "Taky se tam potkávám s lidmi a je u toho hospoda, fakt pohoda. Přijdeš, vezmeš si klíče od boudy s nářadím. Dáš si pivko a jdeš se rýpat v hlíně. Přijde mi na tom hrozně fajn, že když jsem z práce naštvaná, vynervovaná, zajdu na zahradu, přivážu a vyštípu rajčata, okopu záhonek, sklidím rukolu, bylinky, s někým splknu a jdu v klidu dom. A když jsem pryč, můžu se domluvit, že mi někdo záhon zalije."

I tady existuje jistá nepříjemnost. "Je trochu riziko, že ti může někdo výpěstky sníst, ale s tím tak trochu počítám a tak se na ty výpěstky moc neupínám. Na druhou stranu mezi sebou výpěstky i měníme. A okurek bylo loni tolik, že zbylo i na zavařování," směje se Martina.

Kromě samotného zahradničení ji baví i společné řešení podoby zahrady či přednášky. Ostatně to je další argument zastánců zahrad - tuží prý vztahy. V Olomouci komunitní zahrada funguje od roku 2013 a jedna z prvních vlaštovek tohoto trendu - holešovická komunitní zahrada Prazelenina - má před sebou už čtvrtou sezónu a celkově je v hlavním městě řada dalších. Loni vznikla například zahrady na Praze 2 Zelená zahrada Smetanka, v Praze 4 na Braníku najdete komunitní zahradu Zebra a na Praze 8 třeba zahradu Kuchyňka.

Tuzemské příznivce komunitních zahrad inspirovaly projekty, které se od 60. let rozvíjely ve světových metropolích a šly ruku v ruce s podporou rozšíření zeleně v městských částech. Využívány však bývají například i k charitativním účelům. Jejich prapočátky lze pravděpodobně spojit například zahradami v centrech měst, které přilepšovaly, zvlášť chudým, obyvatelům už od 19. století ve Velké Británii.

V Americe pak znamenaly podobné zahrady příležitost pro nezaměstnané, aby si za dob krize v 30. letech vypěstovali alespoň nějaké jídlo. Takzvané Victory gardens pak měly za 2. světové války i patriotistický ráz -  Američanům jednak sloužily k pěstování jídla pro osobní potřebu v nelehké době a ulevily tak trhu, navíc měly zlepšit jejich morálku a náladu. Vysazovaly se všude, klidně i na střechách domů, a byly masivně propagovány. Nakonec údajně existovalo na 20 milionů těchto zahrad, po válce však jejich podpora upadla a trend začal nabývat na síle až v druhé polovině 20. století.

Přírodní a bio  

A teď přitvrdíme. Slovo "přírodní" v poslední době působí jako marketingové zaklínadlo, v kosmetice zvlášť. Poněkud specifičtější kolonkou je pak v tomto případě kategorie bio. Jaký je praktický rozdíl mezi přírodním a bio krémem?

Zatímco výrobci takzvané přírodní kosmetiky by neměli používat ropné deriváty, syntetická barviva nebo chemické parfemace (použití syntetických složek je různě omezeno jednotlivými standardy - nejvíc jich však zpravidla může být 30 procent). V případě bio kosmetiky by kromě výše zmíněného mělo maximální možné množství ingrediencí pocházet z ekologického zemědělství, rozhodně nesmí být testována na zvířatech nebo distribuována v nerecyklovatelných obalech.

V orientaci mohou zájemcům o bio/přírodní kosmetiku pomoci i certifikáty, které různé výrobky mají. Na druhou stranu platí, že i v případě některých necertifikovaných produktů lze kápnout na vskutku přírodní a kvalitní produkt. A též i to, že pokud je něco přírodní, neznamená to, že vám daná značka bude vyhovovat.

O hledání mezi přírodními výrobky ví třeba lektorka Kamila, která se na průzkum přírodních produktů vrhla kvůli problémům se seboroickou dermatitidou. "Vyzkoušel jsem spoustu šamponů z drogerie i z lékárny. Vždy mě po tom svědila hlava. Pak jsem zkusila rádoby přírodní šampon, ale taky žádný zázrak. Pátrala jsem po internetu a zjistila, že svědění často způsobují sulfáty v šamponech - nejčastěji SLS neboli Sodium Lauryl Sulfate. Tak jsem zkusila šampon z ajurvédské kosmetiky, který mě hodně potěšil, protože pokožka hlavy byla klidnější," popsala lektorka.

Ani to však nebyl konec její cesty. "Časem jsem si ještě načetla docela dost informací o vlivu silikonů na vlasy, takže jsem začala hledat šampony i bez silikonů. A takové jsou asi jedině přírodní šampony a ani ne všechny. Některé obsahují Sodium Coco Sulfate,což by mělo být šetrnější než SLS,ale bohužel moje hlava říká ne. Vyzkoušela jsem i mytí hlavy lávovou zemí. Moc se mi líbí, že je to opravdu přírodní záležitost, pěkně čistí. Je to ale nepohodlné. Hodně mi vysušuje pokožku hlavy, která je pak napjatá a zase svědí," dodala Kamila.

V současnosti kombinuje přírodní produkty a jeden z typů šamponu s SLS bez silikonů, přírodním produktům však stále fandí, byť připouští, že je to hodně o kompromisech. Ostatně i jinak nadšené uživatelky přírodní kosmetiky mnohdy potvrzují, že první reakce pleti/vlasů na přírodní produkt může být trochu děsivá - někdy odezní rychle, jindy je třeba vyměnit produkt za jiný.

No Poo a žádná zubní pasta

I v kosmetice pak jdou někteří ještě dál a hledají jiné varianty péče o tělo. Třeba jako v případě iniciativy No Poo, která bude pro leckoho už dost silné kafe, ale příznivce si získává i v tuzemsku. O co jde? Metoda je založená na mytí vlasů bez klasických šamponů. Místo nich se používá například jablečný ocet a jedlá soda.

Zastánkyně této metody (populární je skutečně hlavně mezi ženami) na internetu popisují, že i tady začátky bývají krušné a nějakou dobu nejsou výjimkou ani mastné, nepříliš vzhledné vlasy, časem se to však prý lepší. A důvody proč volí tuto cestu? Obava z chemických látek obsažených v běžných šamponech i finanční úspora. Variantou No Poo metody je i Low Poo, jejíž princip tkví v občasném používání přírodního šamponu, při obou metodách pak zpravidla nechybí ani "doplňky" například v podobě oplachování vlasů bylinnými výluhy.

Pro některé je ostatně zbytečná i klasická zubní pasta. A internet se plní tipy, čím ji nahradit. Někteří si čistí zuby kokosovým olejem a jedlou sodou (byť právě soda by neměla být používána příliš často kvůli tomu, že je pro denní užívání celkem agresivní). Soda prý například přispívá i k zářivému úsměvu herečky Julie Roberts. Jiní si pak vyrábí zubní pasty sami doma, třeba z bílého jílu a bylinek. To se týká i čisticích prostředků, běžnější je pak takzvaná ekodrogerie. I tady je však třeba, stejně jak v případě kosmetiky, vybírat, protože není všechno zlato, co se třpytí.

Šaty na víc sezon

Příchod masové výroby nepříliš kvalitního oblečení do tuzemských porevolučních vod nezůstal bez reakce, i když to trvalo pár desítek let. Lidé si začínají všímat jejich etické zátěže velkovýroben, jejichž zaměstnanci pracují v silně nevyhovujících podmínkách. A tak se i do Česka dostává "slow fashion". 

Zapojit se lze hned několika způsoby. Od nákupu lokálních kousků oblečení a doplňků přes zvýšený zájem o to, odkud pochází materiál nakoupeného oblečení. Ale pozor - někteří prodejci se snaží zákazníky nachytat a jejich oblečení obsahuje jen příměs bio bavlny. Dobré je taky pátrat po certifikátu, kterým je zboží označeno. Další variantou tohoto přístupu k oblečení je i nošení recyklovaných kousků - ať už ze sekáčů, od kamaráda nebo kamarádky, nebo investicí do ušití kabátu, který hodláte nosit aspoň několik roků.

Ostatně nemáte pocit, že se do módy tak trochu vrací právě šití na míru? Slow fashion souvisí s takzvaným hnutím slow food (pomalého jídla), které v podstatě znamená využívání sezónních produktů.