Se všemožnými kouči se v Česku doslova "roztrhl pytel". Koučuje se všechno možné a zdá se, jako by koučem mohl být v podstatě každý...

Na tomto poli opravdu vzniká zmatek. Vždyť běžní lidé si pletou dvě tak odlišné profese jako jsou psychiatr a psycholog. Nedivím se, že slovo kouč je mnohokrát použito nesprávně. Není to však fenomén pouze České republiky, potíže s rádoby kouči řeší na celém světě.

Slovo kouč možná postihne stejný osud jako slovo léčitel. Původně se jednalo o označení lékaře a dalších užitečných profesí pečujících o zdraví, kdežto v současnosti má spíš hanlivý podtext a označuje osobu s pochybným vzděláním. Proto se mnoho mých kolegů koučů začíná vymezovat a místo jednoduchého titulu "kouč" čím dál častěji používají spojení "profesionální kouč".

Koučování je univerzální proces, který má své jasné charakteristiky. V podstatě je to řízený rozhovor, který pomáhá klientovi lépe se učit z vlastní zkušenosti. Když to řeknu zjednodušeně, tak kouč neradí, kouč naslouchá a klade otázky. Odstraněním a transformováním vnitřních překážek pomáhá kouč svým klientům naplno rozvinout zablokovaný potenciál. Proto je možné koučování jako efektivní metodu využít v mnoha oblastech.

Dá se vůbec říct, kdo je a kdo není kouč? Existuje jasné vymezení?

Rozhodně si nemyslím, že koučem může být každý. Vzhledem k mé osobní historii, kdy jsem strávil léta studiem medicíny a pak další léta přípravou na atestaci, jsou moje vnitřní kritéria toho, koho bych označil za kouče, přísná.

Prvním předpokladem je řádný akreditovaný výcvik v koučování. Poté jsou zde osobnostní vlastnosti. Bez čisté lidskosti a upřímné zvědavosti a zájmu o druhou lidskou bytost to prostě nejde. A to vás na žádném kurzu nenaučí. V neposlední řadě sem patří zkušenosti. Teď už mám desetiletí práce v osobním rozvoji za sebou, ale s úsměvem vzpomínám na doby, kdy jsem začínal, myslel jsem si, že už něco vím, ale nevěděl jsem skoro nic. Nemám na mysli jenom odborné zkušenosti. Zkušenosti jsou nenahraditelné, ale také nepřenositelné mezi obory.

Co asi způsobí lidé, kteří se po desetiletích působení na manažerské pozici rozhodnou "rekvalifikovat" na kouče a pak vyrazí do akce "kulový blesk". To, že byli úspěšní v řízení firmy a lidí, není žádnou zárukou, že dokážou provázet v osobním rozvoji. Mnohokrát zaslepeni svými bohatými zkušenostmi z byznysu nechápou, že vlastně začínají v koučování úplně od nuly. Bez pokory hrozí riziko, že sklouznou k doporučením a radám, do pozice laskavého mentora, která může být dočasně užitečná, ale rozhodně nejde o koučování.

Pokud se člověk omylem dostane k jednomu z neprofesionálních koučů, hrozí mu něco? Může se mu reálně něco stát, nebo jen vyhodí peníze oknem?

Mnohokrát se mi stalo, že se na mě klienti při první schůzce dívali nedůvěřivě. Přede mnou vyzkoušeli několik odborníků a měli s nimi špatnou zkušenost. Seděli strnule a až po chvilce se pohodlně opřeli a uvolnili, když  konečně našli to, co v hloubi duše tak dlouho hledali. Je to ale těžké.

Většina  klientů nemá s čím porovnávat a tak, když se jim dostane špatného koučování, ani o tom nevědí. To je možná to největší nebezpečí. Obvykle přijdete jen o čas a peníze. Věřím, že většina z nás je natolik soudná, že po několika setkáních, ne-li větách rozpozná, že jde o neprofesionálního kouče a vydá se hledat jinam.

Kouč byl ještě před lety spojován pouze se sportem. Kouč fotbalistů musel hodně vědět o fotbale, kouč atletů o atletice. Jak je možné, že kouč manažerů nemusí nic vědět o vedení firmy?

Koučink vzešel z oblasti sportu. Je to podobné jako s psychoterapií - často se mě lidé ptají, jestli si u mě budou muset lehnout na kanape, a čekají, že je budu analyzovat a kouřit u toho doutník jako praotec všech terapeutů Sigmund Freud. Jenže koučink stejně jako psychoterapie ušel ve svém vývoji už dlouhou cestu a už dávno se nevěnuje jen sportu a medailím.

Za zmatky může anglické slovo 'coach', které zároveň označuje i sportovního trenéra. V českém kontextu jsou to ale dvě odlišné profese. Trenér podobně jako kouč učí novým dovednostem, ale využívá jiné metody. Kouč jde na rozdíl od trenéra dál a podporuje své klienty v dělání žádoucích změn. Trenér není koučem ve smyslu, jak to v současnosti chápeme.

Trenér potřebuje dobře znát oblast, kterou trénuje, aby svým svěřencům přesně poradil, eventuálně ukázal správnou techniku sportovní disciplíny. Nic z toho ale kouč nemusí a dokonce by ani neměl dělat. Mým úkolem při práci s manažerem není radit mu s vedením firmy. Pomáhám prohloubit uvědomění, důvěru a odpovědnost, odstranit vnitřní překážky, které vedou ke stresu a snižování výkonnosti i celkové pohody.

Jakým toho kouč dosáhne?

Každý profesionální kouč využívá techniky aktivního naslouchání – povzbuzuje, parafrázuje, shrnuje, zrcadlí pocity, oceňuje klienta. Kouč klade otevřené otázky, tedy takové, na které nelze odpovědět ano/ne. Tyto otázky začínají slovy kdy, kde, kdo, jak, proč, z jakého důvodu. Často jde o silné otázky, které otvírají bránu k řešení klientovy situace.

Držme se profesionálních koučů. Jaké jsou mezi nimi rozdíly a podle čeho se řídit při výběru kouče?

Nechci se teď stavět do role, kdy bych porovnával a hodnotil jednotlivé výcviky. Chce se mi věřit, že všechny vyučují základním principům koučování stejně dobře. Ostatní rozdíly jsou už o osobních preferencích, přeci jen každý z nás rozumí trochu jinému jazyku, někdo je víc vizuální jiný zase auditivní typ.

Můžu to ale demonstrovat na svém příkladu. Když jsem se rozhodoval mezi dostupnými vzdělávacími programy v koučování, tak pro mne bylo důležité know how, které jsem se měl naučit, a osobnosti stojící za ním, jejich zkušenosti a přístup ke klientům. Nakonec jsem se rozhodl vystudovat koučování v The Inner Game School, kde mě učil Timothy Gallwey, samotný zakladatel koučování.

Kdo typologicky vyhledává služby kouče?

Je to člověk, který má nějaký cíl v budoucnu a je rozhodnut hledat všechny možnosti a způsoby, jak ho dosáhnout. Člověk, který ví, že zastavit se a zvýšit své uvědomění reality je velice prospěšné. Také člověk, který chce naplno rozvinout svůj vnitřní potenciál, posílit své sebevědomí a naučit se pracovat se stresem.

"Koučování je pro každého, kdo nechce jen dostávat cizí rady, ale ve společném dialogu si sám přicházet na své jedinečné kroky, které mu budou šity na míru a budou fungovat."

Koučování je výrazně individuální záležitost, máte pouze klienty jednotlivce? Nebo jsou i párová, resp. skupinová koučování?

Individualita se v koučování promítá ve více rovinách. Kouč má ke klientům individuální přístup a je vhodné, aby byl sám vyzrálou osobností, individualitou, se samostatným a kreativním myšlení, člověkem, který sám na sobě hodně zapracoval a ví, jaké je to kráčet po cestě osobního rozvoje. Říká se tomu také 'individuální sebe zkušenost'.

Individuální je také zážitek, který si z koučování odnesete, protože zkušenost je nepřenositelná. Dva lidé s tím samým problémem a cílem si od stejného kouče mohou odnést dva úplně odlišné dojmy. Koučován může být i tým nebo dvojice, ale já osobně se věnuji převážně práci s jednotlivci.

Proč by se člověk měl rozhodnout pro investici do kouče, např. místo do studia cizích jazyků, kurzů marketingu či vedení lidí? Proč koučink využije lépe?

Nerad bych říkal, co by lidé měli nebo neměli. Jako kouč mám hluboký respekt k lidem, k jejich jedinečnosti a svobodě. Nemám nic proti studiu cizích jazyků nebo marketingu. Koučování je prostě jiné hřiště. Jmenované kurzy budují především vědomosti a doufejme, že si z nich lidi odnášejí i dovednosti. Je to učení se něčemu. Koučování se zaměřuje na samotné učení, jak se učit lépe a efektivněji, ať už se jedná o cokoliv, nejde o vědomosti ve smyslu školní látky, ale o rozvíjení osobnosti - vnitřních dovedností, hodnot a talentů. Jde tedy o univerzálnější proces.

Koučování osobního života zahrnuje rozvoj potenciálu, sebevědomí, ale i práci se vztahy. V čem se pak liší koučování od běžné terapie, která se stejným tématům také věnuje? 

Především si je potřeba uvědomit, že hranice koučovaní a psychoterapie může být na některých místech nejasná a obě metody se mohou v některých momentech prolínat a doplňovat. Je to způsobeno i tím, že obě oblasti se navzájem inspirují a berou si jedna od druhé to, co funguje a je použitelné. To nic nemění na tom, že se jedná o dvě svébytné oblasti, které mají i mnoho odlišností. V podstatě se liší především tím, kam se zaměřuje pozornost a úsilí klienta.

"Koučování se orientuje na dosažení cílů v budoucnosti, posilování toho co funguje. V psychoterapii se obvykle řeší odstranění negativních faktorů a víc než v koučování se řeší minulost."

Ale ani toto neplatí pořád a v každém případě. Koučování a stejně tak mnoho psychoterapií setrvává v zaměření na aktuální dění a hledá změnu tady a teď.

Psychoterapeut po odstranění problému může poslat svého klienta, který se chce dál rozvíjet, ke kouči a naopak – kouč, který zjistí, že jeho klient potřebuje léčení, odesílá ho na terapii. Psychoterapii vyhledávají klienti, kteří se potřebují zbavit trápení. Koučování spíš klienti, kteří chtějí naplno rozvinout svůj potenciál.

Psychoterapie a koučování se liší taky něčím, co můžeme nazvat vnitřní pozice, kterou odborník zaujímá. Psychoterapeut často při práci s klientem v duchu připravuje koncept na základě svého vzdělání a psychoterapeutické školy, přemýšlí o stavu, mechanizmu obtíží svého klienta a směru, kam by bylo dobré ho provádět. Kouč naopak plně následuje svého klienta tam, kam chce jít klient. Věří ve vnitřní potenciál klientů, že vše potřebné již mají v sobě. A také v to, že vytvoří bezpečné prostředí, aby klient mohl svobodně růst.

Velmi zajímavým a poměrně novým termínem, který se kolem koučování poslední dobou objevil, je selfcoaching. Vystačí si člověk, který se sám bude koučovat, bez pomoci kouče?

Sebekoučování je velice důležité. Lehčí situace se dají pomocí sebekoučování snadno zvládnout. Snažím se klientům pomoct dosáhnout jejich cílů a zároveň se je pokaždé snažím naučit sebekoučování, aby mohli sami se sebou pracovat, aby mohli vyrůst natolik, že nebudou nevyhnutelně pokaždé potřebovat kouče, ale dokážou se podpořit sami. Je to takový žádoucí vedlejší účinek mého koučování.Nejlepší zkušenost mám s klienty, kteří se nechávají koučovat a k tomu ještě i samostatně pracují pomocí sebekoučování.

Můžete se inspirovat lidmi, kteří  pravidelně  překonávají limity a dosahují stále větších a větších cílů. Jsou to často špičkoví sportovci. Co je klíčem k jejich úspěchu? Sportovci pravidelně trénují a mají trenéra, mají společné tréninky, ale trénují i sami a využívají k tomu užitečné nástroje. V bodybuildingu je to například činka. Dobrý nástroj vám pomůže dobře cvičit, urychlí vaši změnu a dosažení cíle, i když je pravda, že žádná činka, to za vás sama neodcvičí.

Jako taková "činka" by mohl posloužit i sebekoučovací systém, který jste vytvořil. Mohl byste ho ve zkratce představit?

V posledních dvou letech jsem se věnoval vytváření a testování sebekoučovací metody. Je to hra založená na principu pexesa, která v sobě ukrývá moderní terapeutický postup založený na přesvědčení, že na počátku sebesložitějšího problému v naší hlavě se vždy skrývá  dysfunkční přesvědčení.

Tato transformační hra pomáhá hravou formou měnit a zakotvit přesvědčení nová, která povedou ke spokojenějšímu životu a rozvinutí potenciálu hráče. Vede k vytvoření nových návyků a je určena především ke  zvýšení sebevědomí a posílení odvahy.

Sebekoučovací pexeso právě prochází i klinickými testy. S jakými průběžnými výsledky?

Z výsledků jsem nadšený. Všem účastníkům hra výrazně pomohla do hloubky pochopit způsob, jak pracovat se svými myšlenkami a měnit své postoje žádoucím směrem, který přinese větší pohodu a sebevědomí. Před začátkem tréninku s pexesem, byli pouze dva klienti schopni proměnit svoji negativní myšlenku. Na konci po tréninku uměli všichni transformovat minimálně jednu myšlenku, která jim v životě škodí.

Rozhovor vedl externí spolupracovník redakce Ondřej Zajac