„Všichni jsme mladí, měšťácký Západe, mladý je každý komunista,“ zpívalo se v 50. letech na text Vítězslava Nezvala v přiblblé budovatelské písni, které měla vsugerovat, že mládí=pokrok a světlé zítřky. Všichni víme, jak to dopadlo. Lze tedy nástup mladých politiků opravdu vnímat jako pokrok? V řadě případů jistě ano, ale obecně vzato není nadšení pro vládu mladých o nic víc opodstatněné než hořekování nad vládou starců.

Nehrozí světu gerontokracie? A mají vůbec mladí lidé šanci na to, aby byl slyšet jejích hlas?

V osobě 78letého Joea Bidena si nyní Spojené státy zvolily nejstaršího prezidenta své historie. Podobný trend lze pozorovat v mnoha zemích v Africe, Asii i v Latinské Americe. Podle studie University of Tennessee se od padesátých let průměrný věk šéfů států a vlád zvýšil o dva roky na 64 let. V Evropě je tomu přitom naopak. Ve členských zemích OECD se průměrný věk šéfů států a vlád od padesátých let snížil na dnešních 54 let.

Sebastian Kurz se stal rakouským kancléřem v 31 letech, finská premiérka Sanna Marinová se ujala vlády ve 34 letech, Emmanuel Macron napochodoval do Elysejského paláce v devětatřiceti, nové estonské premiérce Kaje Kallasové je 43, maďarskému premiérovi Viktoru Orbánovi při nástupu do funkce bylo šestačtyřicet, slovenské prezidentce Zuzaně Čaputové ani tolik a premiéru Stanislavu Grossovi dokonce ani pětatřicet. O devětadvacetiletém sanmarinském kapitánu-regentovi Alessandru Cardellim ani nemluvě.

Otázka věku lídrů zřejmě bude hrát stále větší roli

Ale kde hledat příčiny tohoto trendu? Je jich určitě víc. V Africe a Asii pravděpodobně stále dominuje tradiční pojetí, kdy staří=moudrost, což se v Evropě už zdá být v mnoha ohledech překonané. Nehledě na to, že životní zkušenosti už nehrají v dnešní informační společnosti takovou roli jako kdysi.

Zároveň systém silných politických stran poskytuje mladým kandidátům lepší podmínky než prezidentský systém. Tradiční partaje totiž často sázejí na mladé tváře jako na snadný způsob, jak modernizovat svou vlastní image.

Na druhou stranu ale lze omlazení evropských politických špiček také vnímat jako důsledek rozčarování, znechucení a únavy voličů z etablovaných politických sil, což stálo právě za nástupem Macrona i Kurze. Kurzovi se například podařilo voliče přesvědčit, že lidovci pod jeho vedením jsou úplně jinou stranou než předtím, což demonstrovala i výměna dlouholeté tradiční černé stranické barvy za tyrkysovou.

Dalším faktorem může být i to, že mladá generace má takříkajíc v krvi moderní formy digitální komunikace, jejichž význam na Západě je stále silnější a které oslovují stále více voličů. Ale je opravdu pozitivní trend, když o úspěchu rozhoduje forma, rychlost a pružnost komunikace spíš než obsah? To, co je pro mladé evropské politiky výhodou, je totiž jinde spíše nevýhodou. Tak například online komunikace byla mladým kandidátům v nedávných volbách v Nigérii, Zimbabwe, Malawi či Ghaně prakticky k ničemu. V Africe se stále klade důraz na osobní kontakt s voliči.

Otázka věku bude tedy pravděpodobně v demokratickém soupeření v budoucnu hrát stále větší roli. Nechoďme koneckonců daleko. Sázka na mládí a naděje na změnu, kterou si s ním voliči spojují, je nepochybně jedním z faktorů, který v předvolebních průzkumech u nás drží na druhém místě Piráty, kteří toho přitom zatím v politice zase tolik nepředvedli.

Nezapomenutelná je v této souvislosti předvolební debata amerických prezidentských kandidátů Ronalda Reagana a Waltera Mondalea v roce 1984. Když se moderátor Reagana zeptal, jestli ve svých 73 letech není na úřad příliš starý, odpověděl Reagan pohotově, že nehodlá z otázky věku dělat předvolební téma a zneužívat mládí a nezkušenosti svého oponenta k politickým cílům. To vyvolalo smích a Reagan byl následně podruhé zvolen prezidentem, když svého o 17 let mladšího soupeře porazil ve 49 z padesáti států.