Dva dny před Vánoci si vlna tsunami v Indonésii vyžádala přes čtyři stovky obětí. Země se přitom teprve pomalu vzpamatovávala ze zářijového zemětřesení, které rovněž provázelo tsunami a které nepřežily přes dva tisíce lidí.

Prosincová přírodní pohroma ale byla trochu jiná a na první pohled vypadá jako řetězec tragické shody okolností. Vlně totiž nepředcházelo zemětřesení způsobené pohybem tektonických desek, což by mohlo do jisté míry být jakž takž včasným varováním, ale podmořský sesuv půdy po sopečné erupci. Výbuch sopky Anak Krakatoa navíc přišel v době, kdy byl kvůli úplňku nezvykle vysoký příliv. Kromě toho byla noc a na temném moři nikdo blížící se vlnu neviděl.

Obyvatele proto vzedmuté moře zaskočilo, zvlášť když úřady nevydaly předem varování. Dokonce vyzvaly obyvatelstvo, aby nepropadalo panice, protože považovaly tsunami jen za sílící příliv. Na jejich stranu se proti kritikům postavili i zástupci mezinárodního střediska pro tsunami, protože vlna vyvolaná vulkanickou činností je podle nich vzácná a na rozdíl od zemětřesení se obtížně předpovídá.

Sopka vybuchla 24 minut před úderem tsunami. Vlna pak zasáhla obě strany Sundského průlivu, tedy ostrovy Jáva a Sumatra, a trvala asi deset minut. Podle přeživších se nebylo kam schovat, a tak většina pouze před mohutnou vlnou utíkala.

Katastrofu způsobil vulkán Anak Krakatoa, přičemž 'anak' znamená 'dítě' a odkazuje na to, že jde o sopku, jež se začala formovat před 90 lety na místě původní sopky Krakatoa. Její erupce v roce 1883 vyvolala čtyřicetimetrovou vlnu tsunami, která tehdy připravila o život na 36 tisíc lidí.

Tragická shoda náhod, ale také šlendrián

Je samozřejmě pravda, že na loňské předvánoční tragédii se převážnou měrou podepsala nešťastná souhra okolností, nicméně geologové už v roce 2012 marně varovali před vlnou, kterou by mohl vyvolat výbuch sopky. Což se nakonec také stalo.

Experti navíc kritizují indonéský varovný systém před tsunami, který podle nich už několik let správně nefunguje. Prezident Joko Widodo proto urychleně přislíbil jeho modernizaci.

To sice zní jako řešení, ale ani ten nejlepší výstražný systém by nedokázal varovat včas všechny, koho vlna nakonec zasáhla. Sliby a volání po lepším technickém vybavení totiž ve skutečnosti odvádějí pozornost od selhání místních politiků a urbanistů. Od toho, že se na veškerá varování, doporučení, rady a upozornění expertů prostě a jednoduše vykašlali. A to bez ohledu na předchozí neblahou zkušenost.

Spousta hotelů a sídlišť je v postižených oblastech postavena příliš blízko u moře, protože taková poloha přitahuje turisty. Na pobřeží kromě toho chybějí protipovodňové bariéry a výstražné cedule, nouzová opatření jsou naprosto nedostatečná a o nějakém pravidelném nácviku evakuace nemůže být ani řeč. To všechno dohromady vede v případě pohromy samozřejmě k chaosu a logicky i k vyššímu počtu obětí.

Dlouhodobá a systematická příprava na zvládnutí přírodní katastrofy je přinejmenším stejně důležitá, jako technicky vyspělý varovný systém. Po každém takovém neštěstí se politici předhánějí ve slibech a návrzích opatření, která tomu mají napříště zabránit. Většinou se na ně ale s postupem času tak nějak pozapomene a nestane se nic. A to neplatí samozřejmě jen pro Indonésii.