Báli se lidé, kteří se příliš dívali na ruské stanice, které bohužel vysílaly na Ukrajině bez omezení, aniž by kdokoli chápal, že média jsou součástí bojů, součástí informační války. Nikdo přece nečekal, že "bratrské" Rusko, jak se dříve říkalo, zaútočí na Ukrajinu, bude tam dodávat zbraně a vlastní žoldáky včetně Čečenců, Abcházců, Burjatů, Jakutů a dalších národnostně neruských bojovníků za takzvaný "ruský svět".

Lidé tomu nevěřili, zvlášť ruskojazyční obyvatelé jihu a východu. Nevěřili, že Rusko kašle na lidské životy. Na Ukrajině dřív měl lidský život cenu. Dokonce i "oranžová revoluce" v roce 2004 proběhla bez krveprolití, proto jsme nedokázali moc dobře pochopit, jak někdo může tak snadno bombardovat obytné čtvrti Grozného, vraždit místní obyvatele, odpalovat obytné doby…

Teď už je nám to jasné. Pro ruské vedení neznamená lidský život vůbec nic, lidé jsou jen pěšáci v rukou moskevských hráčů.

Nacionalisté jsou všude a na Ukrajině jich není určitě o nic víc než v Rusku, a už určitě ne v ukrajinské armádě. Pokud dokážete z poslechu rozeznat ruský a ukrajinský jazyk, najděte si a podívejte se na videa vojáků ukrajinské armády na YouTube. Na záznamech bojů uslyšíte především komentáře v ruštině, ne v ukrajinštině. O čem to vypovídá? O tom, že pro většinu vojáků v ukrajinské armádě je ruština mateřský jazyk. Ale zároveň tito lidé bojují proti Rusku, kde je ruština státní jazyk. Zvláštní, že?

Ruská média straší jakýmisi nacionalisty a fašisty v ukrajinské armádě. Ukrajinští nacionalisté v posledních parlamentních volbách na Ukrajině získali dvě až tři procenta a ani se nedostali do parlamentu. Ukrajina je země mnohonárodnostní a tolerantní ke všem etnikům. Procestoval jsem jí křížem krážem, vím, o čem mluvím. Teď mají obyvatelé centrálních oblastí předpojatý postoj k lidem z Donbasu. Ale i to se týká jen lidí s podprůměrným intelektem.

Novináři z Doněcku se po obsazení města a počátku represí ze strany ruských separatistů přestěhovali nikoli do Moskvy, a dokonce ne na Krym, ale do Lvova a Kyjeva. Mluvíme o ruskojazyčných novinářích s ruskými příjmeními, kteří se od těch ukrajinských liší. Jsme s nimi často v kontaktu, žádné problémy s místními obyvateli ve Lvově neměli, natož v Kyjevě, kde většina obyvatel mluví rusky.

Bez potíží mluvíme a přemýšlíme ve dvou jazycích, to vůbec nebyl žádný skutečný problém, který by trápil Ukrajinu. Jinak řečeno, je to uměle vytvořený problém. Lidé ve Lvově chápou, že pokud se někdo přestěhoval z východní Ukrajiny právě tam a ne do Ruska, tak je to patriot, a neřeknou mu nic zlého.

Takže příběhy o nacionalistech a fašistech, ukřižovaných tříletých chlapcích, znásilněných babičkách a postřílených válečných veteránech je další kremelská propaganda namířená na ruského diváka a nepříliš bystré obyvatele Donbasu.

Sám jsem docela dlouho žil v Rusku, a když jsem se na počátku 90. let přestěhoval zpátky na Ukrajinu, ukrajinsky jsem neuměl. Teď nemám nejmenší problém rozumět ukrajinštině a mluvit ukrajinsky mě v ruskojazyčném Mariupolu nikdo nenutil a nenutí. Veškerý tisk ve městě vychází rusky, i když bychom možná měli přejít na ukrajinštinu vzhledem k chování Ruska.

Řada lidí si teď myslí, že válka ukázala "bratrskou" podstatu našeho souseda. 

Výpověď Leonida Semjonova jsme vzhledem k jejímu rozsahu rozdělili na několik částí. Další vydáme v nejbližších dnech.