Dnes je neděle 18. dubna 2021., Svátek má Valérie
Počasí dnes 10°C Občasný déšť

Komentář: Válečné hovory z Donbasu: Jak se žije ve městě, které ostřelují?

Komentář: Válečné hovory z Donbasu: Jak se žije ve městě, které ostřelují?
Muž pláče nad jednou z obětí bombardování Mariupolu 24. ledna, při němž zemřelo 30 lidí | zdroj: Isifa.com

Pochází z Mariupolu a město neopustil ani během války, kterou sledoval den po dni ze svého okna, v ulicích města i v jeho okolí. Přinášíme vám svědectví novináře Leonida Semjonova (jméno jsme na jeho žádost změnili z obav o bezpečnost jeho rodiny), který vede mariupolský zpravodajský portál, a boje zažil na vlastní kůži. Jaké to je, když válka přijde do vašeho města? Kdo jsou "proruští separatisté"? A jak vypadal život v Mariupolu v uplynulých měsících? 

Něco takového člověk nemůže přát nikomu. V Mariupolu se naštěstí nebojovalo tak, jako třeba v Debalcevu. V případě podobného útoku by z Mariupolu zůstaly jen trosky. Budeme doufat, že se to nestane. Mariupol leží na cestě na okupovaný Krym z Rostovské oblasti a o tom, že by si ruské vedení chtělo vybojovat pozemní přístup na Krym podél Azovského moře, mluvil snad každý.

Prožili jsme si řadu tragických událostí, při nichž umírali vojáci i civilisté.

Mítinky začali u nás pořádat separatisté už loni v březnu. Dělo se to ve všech městech na východě Ukrajiny, prakticky ve stejnou dobu, jako přes kopírák. Přijížděli nějací neznámí lidé, kteří řečnili s charakteristicky ruským přízvukem. Místní přece všechny dobře známe. Přiváželi ozvučení, pouštěli písně z vojenských let, ruský pop a folklor, chyběly už jen balalajky a medvědi. Na náměstí před radnicí rozdávali lidem chlebíčky, dali jim napít, v podstatě uspořádali takovou párty. Ukázali zdviženým prstem na "juntu", "majdan", "fašisty", "oligarchy", "světový imperialismus"… Zkrátka široký výběr nálepek a neurolingvistické programování.

Pak obsadili radnici, strhli z budovy ukrajinskou vlajku, začali budovat barikády, dovezli pneumatiky, ničili lavičky, písek z dětského pískoviště nasypali do pytlů, kterými pak zpevňovali barikády. V rukou řady demonstrantů se objevily obušky, zbraně ale nikdo zatím otevřeně nenosil.

V dubnu se pokusili obsadit vojenskou posádku v centru města, aby se dostali ke zbraním. Vojáci je ale odrazili a několik útočníků zabili. Separatisté pak veřejně na náměstí v centru obvinili armádu z krutosti. A co měli vojáci dělat? Mají přece své povinnosti. Kdyby jim tenkrát vydali zbraně, krveprolití by začalo dřív a bylo by větší.

Pogromy a provokace

Od té chvíle začaly útoky na ukrajinské aktivisty, demonstranti odněkud získali zbraně včetně automatů. Místní policie říká, že do města přes ruské hranice v květnu vstoupily ruské diverzní skupiny, včetně těch z Kavkazu. Jejich cílem bylo vyprovokovat nepokoje, maximálně zvýšit počet obětí mezi civilisty, vyvolat konflikt mezi armádou a místními obyvateli.

Provokační akci uspořádali 9. května, když zaútočili na budovu místní policie. Několik policistů tehdy zemřelo. Výsledek byl ten, že město obsadili ruští ozbrojenci a jejich stoupenci s automatickými puškami a granátomety. Ukrajinská armáda se stáhla za Mariupol, aby neeskalovala napětí a neuvrhla civilisty v ohrožení.

Začalo rabování. Ozbrojenci (včetně lidí z jednotlivých ruských republik Kavkazu) za bílého dne brali útokem banky, kanceláře firem, odnášeli odtud hotovost. Bankomaty odváželi náklaďáky do svého štábu v Řecké ulici. Policie na to nijak nereagovala – část policistů přeběhla na stranu ozbrojenců, část jednoduše nebyla připravena odporovat po zuby ozbrojeným banditům. Policie jako taková navíc ve městě tehdy prakticky nebyla, někdo odjel, někdo se zavřel doma a bál se vyjít ven v uniformě.

Pak přišel Azov...

To vše pokračovalo do půlky června, kdy ozbrojence z Mariupolu vyhnal ukrajinský dobrovolný prapor Azov. Část z nich prchla do Doněcku, který byl tehdy už obsazený, někteří utekli do Ruska, jehož hranice leží pouhých 100 kilometrů od Mariupolu. Několik ozbrojenců padlo v bojích. Od té doby byl v Mariupolu klid.

Do města pak celé loňské léto proudily tisíce uprchlíků z Doněcka a dalších měst obsazených ruskými ozbrojenci. Mítinky se už nepořádaly, zmizeli totiž agitátoři. A z radnice zbyla po požáru hromada trosek.

Mimochodem na největší proruský mítink v Mariupolu dorazilo loni na jaře zhruba dva tisíce lidí, ve městě s takřka půl milionem obyvatel! Před radnici pravidelně chodívalo prozpěvovat ruské písně tak 300 až 400 separatistů, nejvíc o víkendech.I když, většina lidí tam chodila jíst zadarmo chlebíčky a pokecat o politice. Skutečně velkou podporu separatisté v Mariupolu nikdy neměli. Aktivně je podporovali místní komunisté, důchodci, velký počet seniorů, kteří nostalgicky teskní po Sovětském svazu.

Od srpna se toho v Mariupolu dost změnilo. Ruská vojska obsadila nevelké ukrajinské pohraniční město Novoazovsk a zahájila nástup na Mariupol. Okraje města se staly terčem ostřelování, umírali civilisté. Boje pokračovaly takřka do první minské dohody a příměří v půlce září. Město už nedokázalo žít normálně, začali odsud utíkat běženci, mizel byznys, zavíraly se obchody. Všichni si mysleli, že ruští ozbrojenci každou chvíli zaútočí.

Bombardování a evakuace

Z výbuchů na periferii se třásly okna dokonce až v centru města. Moje manželka psychicky zkolabovala, objevily se u ní problémy s tlakem a srdcem, nikdy předtím ji něco takového přitom netrápilo. Neustálý stres, strach kvůli dětem se dá zvládat jen těžko.

V listopadu jsem musel rodinu s dětmi evakuovat, přestěhoval jsem je do klidnějšího regionu na Ukrajině. Já jsem ale v Mariupolu zůstal, trávím tam většinu času, takže jsem mohl sledovat další vývoj událostí, který příliš optimismu nevyvolával.

Na konci ledna ruské dělostřelectvo bombardovalo raketami Grad čtvrť Vostočnyj na kraji Mariupolu. Jde o hustě obydlenou čtvrť se sovětskou zástavbou, s devítipatrovými paneláky, tržnicí, obchody. Bylo sobotní ráno, lidé vyrazili na nákupy. Zemřelo 30 civilistů a 117 utrpělo zranění.

Stovky bytů vysklily střepy a rázová vlna, shořely desítky automobilů, poničeno bylo několik škol a školek, kde naštěstí o víkendu nikdo nebyl. Stříleli ze směru od Novoazovska, z oblasti obsazené proruskými ozbrojenci. Svědčil o tom směr nevybuchlých raket, které pak trčely ze země. Na čtvrť vypálili celkem přes sto střel.

Boje u Mariupolu pokračovaly letos i po vyhlášení druhého příměří. V únoru se ukrajinské armádě podařilo vytlačit Rusy asi 20 kilometrů od města, takže rakety Grad už do Mariupolu nedoletěly. Na frontové linii se ale bojovalo každý den. Po dobytí Debalceve se ozbrojencům uvolnily síly k aktivitám v regionu Priazovje. Zátiší v Mariupolu viselo a stále visí na vlásku. 

Výpověď Leonida Semjonova jsme vzhledem k jejímu rozsahu rozdělili na několik částí. Další vydáme v nejbližších dnech. 

Zdroje:
Vlastní