Zakladatel tohoto muzea, excentrický sběratel a umělec Igor Savickij, nalezl v tomto skromném městečku, ležícím více než 800 kilometrů od uzbecké metropole Taškentu, ideální místo, kde nenápadně shromáždil díla ruské předválečné avantgardy, kterou sovětská ideologie veřejně tupila.

Valentina Syčovová vzpomíná na první setkání s Igorem Savickým: bylo to v roce 1971, pět let po otevření muzea, které dnes nese jeho jméno. "Měl na sobě roztrhané kalhoty a zmačkanou košili špinavou od hlíny. Myslela jsem, že to je nějaký stavební dělník nebo údržbář," vzpomíná.

Mladá Ruska přijela do Nukusu, metropole autonomní Karakalpacké republiky, aby navštívila známé, ale rozhovor, který měla s Igorem Savickým v tomto tehdy podvratném muzeu, rychle vyústil v nabídku zaměstnání. "Několik týdnů jsem o tom přemýšlela, a pak jsem přijala," vysvětluje Valentina Syčovová, dnes hlavní konzervátorka Savického muzea, které vlastní po Ruském muzeu v Petrohradu nejvýznamnější sbírku ruské avantgardy na světě.

Igor Savickij, který se narodil v Kyjevě do zámožné rodiny, chtěl, aby se na jeho původ zapomnělo. Přestěhoval se tedy počátkem 50. let minulého století do Nukusu. Tento vášnivý archeolog přesvědčil místní úřady, aby zde otevřely muzeum, kde by byly vystaveny tisíce let staré předměty nalezené v regionu. Avšak město, kde tehdy žilo necelých 100 tisíc obyvatel (dnes jich je 350 tisíc), se stalo místem seslaným Prozřetelností k vybudování zakázané sbírky, připomíná David Pearce, předseda Nizozemského sdružení přátel muzea v Nukusu.

Igor Savickij skupoval všechno, co našel. Díla schovaná na půdách, která by možná špatně skončila, aby se jejich tvůrci vyhnuli represím v době, kdy měl v sovětském Rusku právo na život jen socialistický realismus.

Většina umělců tak zůstávala neznámá. Sbírka zahrnuje ty autory, kteří nedokázali uniknout stalinským represím z 30. let: museli přestat malovat, například Ivan Kudrjašov, jiní zmizeli, jako Lev Galperin, který byl v roce 1938 zastřelen.

Igor Savickij zemřel v roce 1984, takže se nedožil perestrojky a zmírnění sovětské cenzury. Na smrtelném loži svěřil vedení muzea důvěryhodné ženě, Marinice Babanazarovové, která pak muzeum řídila více než 30 let. Tato energická žena se stala věrnou strážkyní 90 tisíc uměleckých děl v muzeu až do roku 2015. Dnes může svědčit o tom, že se Savického muzeum střetávalo s problémy i po pádu SSSR.

V 90. letech a za chaosu následujícího po rozpadu Sovětského svazu, kdy se všechno kupovalo i prodávalo, musela Marinika čelit lačnosti zkorumpovaných vysokých uzbeckých úředníků i ruských a západních sběratelů po unikátních dílech z muzea. Dnes může s jistotou prohlásit, že nikdy nebyl prodán ani jediný obraz. To nezabránilo jejímu propuštění a obvinění z krádeže, čemuž věří jen málo expertů, kteří v tom spatřují spíše pokus úřadů převzít kontrolu nad muzeem. Nová ředitelka muzea na dotazy AFP odmítla odpovědět.

"Lidé se mě někdy ptají: kdyby muzeum hořelo a mohla byste zachránit jen jeden obraz, který by to byl? Vždy na to odpovídám, že bych raději zůstala uvnitř a shořela s ním," říká Marinika Babanazarovová.