Královna ruského baletu Světlana Zacharovová vystoupí v Praze společně se sólisty světoznámého moskevského Velkého divadla. V Kongresovém centru uvede 10. ledna svůj projekt Amore. Při této příležitosti hovořil se světoznámou primabalerínou zpravodaj Tiscali.cz. V exkluzivním rozhovoru, který se uskutečnil ve svatostánku ruského baletu, popsala umělkyně odvrácenou stranu baletu a řekla, proč se těší do Prahy.

• Včera jsem byl ve Velkém divadle na vašem představení Dáma s kaméliemi. Diváci byli vaším výkonem nadšeni. Během představení několikrát zaznělo "bravo." Jak se dnes, den po vystoupení, cítíte? Jste nabitá energií?

Ne, nabitá není vhodné slovo. Naopak, jsem vyprázdněná. Protože tak emocionální představení, jako je Dáma s kaméliemi, si vyžaduje mnoho emocí a fyzických sil. Ať už kvůli samotnému příběhu od Dumase mladšího, hudbě nebo samozřejmě choreografii. Zkrátka kvůli všemu, co se odehrává na scéně. Proto se po vystoupení cítím absolutně vyčerpaná. Nemohu se hned vrátit k obyčejnému pracovnímu a životnímu rytmu. Několik dní musím věnovat obnově fyzických a emocionálních sil.

• A jak zvládáte to vyčerpání?

Prostě čekám. Nechávám se unášet proudem. Nic nepodnikám. Po vystoupení mě zpravidla čeká masáž k regenerací svalů, abych mohla dál pracovat. Emocionální síly se obnovují nějak samy. Snažím se oprostit od vážných věcí. Nechávám všemu volný průběh.

• Jak odpočíváte? Máte vůbec ráda odpočinek, takové to nicnedělání?

Ano, samozřejmě. Odpočívám každé léto, když skončí divadelní sezóna. Snažím se ale moc neodpočívat.

• Protože vás to nebaví?

Ne, nemohu vyjít z formy. Vím, jak je obtížné získávat ji zpět. Jakmile začne sezóna, čekají mě velké balety, a ty si vyžadují dobrou kondici.

Proto odpočívám pouze pět dní. Ale to absolutně nic nedělám. Potom začínám sama cvičit. Pokud jsem někde na dovolené, cvičím v hotelu. Takový odpočinek si dopřávám nanejvýš dva týdny.

• Stýská se vám po takovém odpočinku po baletu?

Neřekla bych, že se mi stýská. Spíš se do něho nutím. Vím, že když budu trénovat gymnastiku, budu cvičit u tyče, dostanou se svaly do formy a lépe se přizpůsobím režimu sezóny.

• Takže opravdu platí, co jste řekla v rozhovoru pro ruský deník Vědomosti, že balet je nekonečné kolo a vy jste křeček, který se v něm točí?

To byl samozřejmě vtip. Ale ve skutečnosti je balet jiné umění než třeba malování, kde malíř najednou vykouzlil nádherné umělecké dílo a všichni se jím kochají. Ačkoliv je pravda, že mnozí umělci roky malují své obrazy a nemohou je završit. Balet se podobá těmto malířům. Protože, když je obraz domalován, tak to znamená konec.

Dokud tancujeme, malujeme svůj obraz. Nemůžete se zastavit. Jakmile si umělec myslí, že něčeho dosáhl, v ten okamžik dělá chybu. Přestává se vyvíjet. Často proto říkám, že ve zkušebně jsem jak studentka.

• Jste sama se sebou spokojena?

Své nedostatky vidím. Pozorně poslouchám svého učitele a vždy je nad čím pracovat. Nejen trénovat technické věci, ale pracovat také s emocemi. Každý den přináší něco nového a nepodobá se předchozímu. Navíc se ráda učím, zkouším něco nového, experimentuji.

Představení, která léta tancuji snad stokrát, se dají zahrát různě. S různým rozpoložením, různým provedením, je možné přidat nějaké své drobnosti. To je velmi zajímavé. Proto se považuji za věčnou studentku. Ale pouze ve zkušebně, ne na scéně.

• Považujete se za workoholika?

Nevím. Mnoho pracuji, ale někdy se mi zdá, že jiní pracují ještě víc.

• Je pro vás balet práce?

Ano, je to má práce. Má profese. Je to samozřejmě dřina. Namáhavá dřina. Umění je v baletu méně, než dřiny. Umění se dělá na scéně, ale ve zkušebně trávíme více času. Proto je to práce a velká dřina.

• Máte nějaké oblíbené baletní party?

Je mnoho představení, která ráda tancuji. Ale jsou také představení, která mi pocitově příliš nesedí.

• Pročpak?

Hudebníci také nemohou hrát všechny skladatele. V baletu máte to samé. Jsou představení, která balerína může tancovat, a jsou taková, která jsou proti jejím fyzickým schopnostem, náladě, proti jejímu vnitřnímu rozpoložení.

Jsou balety, které nemohu pojmout a nemám k nim žádný vztah. Ty, k nimž nemám žádný vztah, zkrátka netancuji. Proto nazvat nějaký oblíbený balet nemohu. Oblíbený je ten, který právě nacvičuji, který právě tancuji. Musím ho mít ráda. Musím mít ráda ten part. Pokud je tomu naopak, tak to diváci vidí.

Myslím si, že musíte milovat svou hrdinku, milovat hudbu, na niž tancujete, musíte ji cítit každou buňkou. A abyste ji cítili, musíte ji milovat.

• Milujete svou Markétu z baletu Dáma s kaméliemi?

Ano, miluji ji. Zároveň je mi jí líto a chápu ji. Cítím, co prožívá. Na scéně, když tancuji, velmi intenzivně cítím stejné emoce, které pociťuje má hrdinka. Tyto pocity umocňují Chopinovy skladby, které balet doprovázejí.

• Jakou hudbu ráda posloucháte? Pouze klasiku?

Ne, to záleží na příležitosti. Není to tak, že bych pořád poslouchala nějakou určitou hudbu. Někdy vůbec nic neposlouchám, někdy si prostě zapnu rádio, kde hraje klasika a moderátoři vyprávějí o umění a hudbě. To mě zajímá. Ale poslouchám i moderní hudbu.

• Je nějaký rozdíl mezi publikem v Rusku a v zahraničí?

Diváci jsou všude různí. Dokonce i v Moskvě. Stačí zajít do různých divadel.

• Čím se liší? Emocemi?

To nedokážu říct. Nevidím je.

• A energii diváků cítíte?

Ano, diváci jsou vždy nabiti energií. Někdy z nich přímo sálá. Někdy je klidnější. Víte, v každé zemi, v každém městě jsou diváci jinak vychováni. A pak dělají, nebo naopak nedělají během představení určité věci. Někdy publikum reaguje během vystoupení na určité technické provedení a aplauduje. Někdy však diváci celou dobu mohou tiše sedět a po skončení představení vypuknou čtvrthodinové ovace.

Záleží na tom, na co jsou diváci zvyklí.

• Co je vám příjemnější? Když diváci aplaudují během představení, nebo až na konci?

Snažím se na potlesk nemyslet. Někdy mě vyvádí z rovnováhy. Když jsem na scéně, tancuji a lidé začínají tleskat, začínám přemýšlet o tom, co jsem udělala, že na to reagují. Začínám malinko vypadávat z rytmu. Ale protože jsem už zkušená, hodně jsem toho viděla a slyšela, tak se okamžitě vracím do normálu.

Popravdě řečeno, mám raději, když diváci aplaudují na konci. Dokonce během představení, ale když přestane hrát hudba a já se ukláním. Nemám moc ráda, když zní potlesk během hudby.

• Co vy a vaši fanoušci? Jste přední hvězda baletu, určitě vám věnují pozornost po celém světě.

Zažila jsem různé okamžiky. Dokonce jsem zažila, že si mí fanoušci sundali šperky a darovali mi je. Velmi často se stává, že lidé přijíždějí do Ruska nebo jiných zemí speciálně na mé představení. To mě velmi těší. Někdy přijíždějí opravdu z velké dálky. Z Austrálie nebo z Asie. To je moc příjemné.

Po představení na mě fanoušci čekají. Je to ještě jako jedno dějství. Všem musím věnovat pozornost, musím se s nimi vyfotit a podepsat se jim.

Někdy to je nad mé síly.

• Proč je ve světě ceněn právě ruský balet?

Má odpověď bude asi banální. Myslím si, že to je dáno tradicí a naší baletní školou. Od samého počátku nebyla baletní škola dětskou zábavou. Děti se odmala připravovaly na budoucí profesi. V naší zemi balet nikdy nebyl pouhý koníček. A pokud je to profese, musí být na vysoké úrovni.

• Před několika lety jste byla v Praze. Brzy, už 10. ledna, se k nám vracíte. Jak vzpomínáte na Česko a s čím se k nám budete vracet?

Minule jsem ve Státní opeře tancovala balet Giselle. Je to nádherné divadlo. Ohromující. S baletním souborem jsem se moc neviděla, protože to vypadalo jako vždycky: přijeli jsme, pak byla malá zkouška, během níž si nikoho nevšímám a soustředím se na svůj výkon a roli. Proto o vašem souboru nemohu nic říct.

V Praze mojí Giselle přijali velmi dobře. Reakce diváků byla vřelá. Z publika vyzařovala velmi pozitivní atmosféra. Věděla jsem, že bylo vyprodáno. Diváci byli nažhaveni, chtěli vidět něco zvláštního, a to mě povzbuzovalo.

Mimochodem, právě v Praze mě má dcera viděla poprvé na scéně.

• A jak jste se jí líbila?

Byla ještě malá, nebyly jí ani tři roky. Na konci prvního dějství má hrdinka Giselle zešílí a umírá. Na dceru to udělalo velký dojem. Má matka, se kterou seděla, jí potom dlouho vysvětlovala, že se maminka probudí a všechno bude v pořádku. Ať si nedělá starosti, že maminka bude tancovat ještě v druhém dějství. Ona byla dojatá.

• Měla jste čas si prohlédnout Prahu?

Navštívili jsme vaší nádhernou zoologickou zahradu. Cítila jsem se tam jak malé dítě. Samozřejmě jsme se procházeli po centru, fotografovali jsme, ochutnávali jsme místní speciality, nakupovali jsme suvenýry. Nic zvláštního. Když mám jeden volný den mezi představeními, tak na jednu stranu chci co nejvíc uvidět, ale na druhou stranu musím šetřit síly.

Nedávno jsem četla rozhovor s našimi sportovními gymnastkami. Říkají tam, že objely celý svět, ale nic neviděly. Přesně totéž mohu říct i já. Protože když mohu navštívit různá města jako turista, tak všechno vidím úplně jinak.

• Jaké představení ukážete v Praze tentokrát?

Představíme u vás dílo, které se nazývá Amore. Je to můj sólový projekt. Vystupuji s ním už tři roky. Dvě sezóny jsme ho dávali na hlavní scéně moskevského Velkého divadla a měl velký úspěch. S projektem jsme byli v Japonsku, hodně jsme vystupovali v Itálii. Nedávno jsme se vrátili z Pekingu. Na všechny tři dny bylo absolutně vyprodáno. Jen co jsme přišli do divadla, tak nás organizátoři prosili, abychom přidali ještě dvě představení. Ale to nebylo možné. Jen ve Spojených státech jsme ještě nebyli.

Představení Amore je složeno ze tří děl. První je balet Jurije Posochova Francesca da Rimini na hudbu Petra Čajkovského. Je to nádherný balet se srdceryvnou hudbou. Je to mimořádně emocionální představení o velké lásce, vášni a zradě. Celou dobu jsem scéně.

Druhý balet od Patricka de Bany Rain Before It Falls (Dokud nezačalo pršet) je spíš filozofický. Nemá konkrétní děj. Na scéně jsou tři lidé, já a dva partneři. Jedním z nich je právě Patrick de Bana. Toto dílo a Francesca jsou jako dvě různé planety. Ve Francesce je všechno jasné a čitelné. V tomto dějství je přítomno jisté tajemství. Popisuje trojúhelník jedné ženy a dvou mužů s nejasnými vztahy mezi nimi. Také na scéně mezi námi pokaždé vznikají různé emoce a vztahy.

Protože balet nemá jasný děj, ale jsme tam my tři, vzniká vzájemné propletení. Diváci jsou pokaždé v rozpacích. Vidí, co se odehrává na scéně, ale zcela ději nerozumí a popouštějí uzdu své fantazii.

Třetí balet je na druhou a třetí část Mozartovy 40. symfonie. Jeho autorkou je Marguerite Donlonová a nazývá se Strokes Through the Tails (Tahy přes chvosty not). Když jsme začínali s tímto projektem, věděla jsem, jaký bude první a druhý balet. Chtěla jsem završit večer něčím radostným a veselým, aby diváci neodcházeli zamyšlení. Naopak - chci, aby divadlo opouštěli nadšeni a s veselou náladou. Proto tancujeme. Třetí část je o lásce, ale hravé. O lásce k hudbě a ke kolegům. Je to taková anekdota. Diváci se smějí, občas hodně nahlas. A to se mi velmi líbí.

Všechny tři balety nenechají nikoho lhostejným. Každý divák, který přijde zhlédnout projekt, si zcela jistě najde to, co mu padne do noty. Co člověk, to názor. Nikdy jsem neslyšela, že by někdo řekl, že se mu líbí všechny tři balety. Divákům se zpravidla líbí konkrétní dějství.

A to je dobře. Jsem ráda, když mé představení poskytne divákům zážitek podle jejich vkusu a nálady.

• Co máte na příští rok v plánu? Na co se nejvíc těšíte?

Plánů mám hodně. Sezóny jsou plné. Bude hodně představení, hodně nových projektů a do toho ty staré. Brzy poletím do italského Rimini. Po dlouhé rekonstrukci se tam otevírá nádherné divadlo. Jedním z prvních představení, které se bude hrát na této scéně, bude můj projekt Pas de deux for Toes and Fingers (Pas de deux na špičkách a prstech), který děláme s mým manželem Vadimem Repinem. On hraje na housle a já tancuji. Je to takový intimní projekt s příjemnou atmosférou, který mají diváci velmi rádi. Dvakrát jsme s ním byli v Japonsku, a tam si ho přímo zamilovali.

Dále mě čekají představení ve Velkém divadle a současně chystám svůj další sólový projekt. Ale o něm vám povím někdy jindy.

zdroj: YouTube.com

zdroj: YouTube.com