V době, kdy by většina lidí čekala, že krádež auta bude automaticky znamenat policejní zásah, se ukazuje, že realita může být jiná – a někdy až absurdně opačná. Případ Mii Forbes Pirie a Marka Simpsona z Londýna je toho výmluvným důkazem. Poté, co jim zloději odcizili jejich Jaguar E-Pace přímo z příjezdové cesty u domu v klidné čtvrti Brook Green, nezbylo jim nic jiného, než se stát amatérskými detektivy. A uspěli. Policie ale mezitím mlčela.

Všechno začalo nenápadně – ráno 4. června kolem 3:20 AirTag (malý sledovací čip od Applu, který umožňuje sledovat polohu předmětu v reálném čase) nainstalovaný v autě ukázal, že vozidlo opustilo jejich dům. V 10:30 AirTag hlásil, že auto stojí v klidné postranní ulici v Chiswicku. Když pár zavolal policii, očekával pomoc. Ta ale oznámila, že nemá volné kapacity a že není jasné, kdy – nebo jestli vůbec – se někdo na případ podívá. Mia a Mark se rozhodli nečekat. Sedli do auta a vyrazili na místo sami. Tam našli svůj Jaguar opuštěný, s roztrhaným interiérem a vytrhanými koberci – bylo zjevné, že se zloději snažili dostat k elektroinstalaci, patrně v naději, že obejdou zabezpečení. Neuspěli. Auto mělo totiž tzv. „ghost“ imobilizér – bezpečnostní zařízení, které neumožní nastartování bez zadání tajné kombinace tlačítek.

„Bylo to vlastně trochu zábavné – ukrást si zpátky vlastní auto,“ napsala Mia s hořkým humorem na síti LinkedIn. Jenže ve skutečnosti to tak zábavné nebylo. „Přemýšlím, jestli je v pořádku, že jsme to museli dělat. A nejde o to, jestli je to běžné, ale jestli je správné, že policie nejeví zájem o vyšetřování něčeho, co zjevně byla promyšlená akce – pravděpodobně i s použitím odtahového vozu,“ dodala.

Když se pár vozidla znovu zmocnil a nechal ho odvést zpět k sobě domů, policie se konečně ozvala. Oznámila, že případ vyšetřuje, a že dorazí forenzní tým. Ale to už bylo pozdě. Auto mezitím prošlo rukama několika lidí, což zkomplikovalo případné stopy. „Stačilo přitom málo – jen nám říct, ať se auta nedotýkáme,“ říká Mia. „To je jediná konkrétní výtka, kterou vůči policii mám.“

Z jejího pohledu je ale problém mnohem širší: „Policie nemá dost prostředků, to je jasné a smutné. Ale pokud za krádeže aut – a řadu dalších trestných činů – nejsou žádné důsledky, co vlastně lidi motivuje, aby s tím přestali?“

Tento případ otevřeně odhaluje rozpor mezi očekáváním veřejnosti a skutečnými možnostmi policie. Drahé vozy jako Jaguar, které nepatří mezi nejčastěji kradené v Británii, se přesto stávají terčem. A běžný občan zjišťuje, že se nemá na koho obrátit – že i při hlášení krádeže, při znalosti přesné polohy auta a ochotě spolupracovat, může zůstat bez pomoci. Celý případ tak končí spíš jako bizarní anekdota než jako úspěšně uzavřené vyšetřování. Ale otázka, která po něm zůstává, je nepříjemná: Kam až jsme se dostali, když si lidé v jednom z nejvyspělejších měst světa musí hledat vlastní ukradené auto sami – a ještě ho vlastnoručně tahat zpátky domů? Co bude příště – amatérské zatýkání zlodějů? A pokud si lidé začnou pomáhat sami, co to vypovídá o stavu důvěry ve státní instituce?